26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Aby nás věci zasáhly do nitra...

11. 11. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008, Autor: Jan Paulas

Nejlepší český dokument roku 2008 – právě tuto cenu si odvezl z nedávno skončeného Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě celovečerní dokument Víta Janečka Ivetka a hora, který od 17. listopadu míří i do českých kin. Takové ocenění filmu s náboženskou tematikou se jeví v českých poměrech jako překvapivé. Ale jen na první pohled.

Možná si na to někteří ještě pamatují. V první polovině 90. let mířily z Čech i Moravy plné autobusy poutníků do zapadlé východoslovenské vísky Litmanová. Ti chtěli navštívit místo nového mariánského zjevení a na vlastní oči vidět dívky, jimž se Panna Maria ukázala. Jejich příběh se stal doslova legendou.
5. srpna 1990 se na Lubovnianské vrchovině vypravily tři vesnické děti na nedalekou horu Zvir. Bylo odpoledne, když si desetiletá Ivetka, o rok starší Katka a její sedmiletý bratr Miťko hráli na mýtině a najednou se z okolního lesa začaly ozývat podivné zvuky. Polekané děti se schovaly v seníkové boudě, ale zvuky neustávaly, blížily se a kroužily kolem nich. Celé vystrašené se začaly modlit: „Mária, Matka naša, skry nás pod svoj plášť...“ Náhle vše ustalo a na lavičce u seníku obě dívky spatřily sedět Pannu Marii.
Doma malým vizionářkám rodiče zprvu nevěřili, celou věc jim rozmlouvali a nakonec se s nimi vypravili zpět na ono místo. Ivetka a Katka se ale s Marií setkaly znovu. I přes počáteční snahy celou věc tajit začaly do vesnice přijíždět kolony autobusů a z dívek se staly jakési „veřejné osoby“. Mariánská zjevení se u nich opakovala každý měsíc až do 6. srpna 1995.
Po více než deseti letech se k této události vrací dokumentární film Víta Janečka Ivetka a hora. Ovšem z trochu jiného úhlu, než by se čekalo. Režisérovi nešlo o to zachytit zpětně senzační události nebo odhalit, jak to tehdy doopravdy bylo. To, jestli zjevením v Litmanové věříme či ne, není ve filmu nakonec podstatné. Jde v něm o cosi více. A proto také v Jihlavě zvítězil.

MILOST I TEMNÁ NOC
Janečkův film bychom mohli nazvat portrétem jedné mladé ženy, která měla v dětství výjimečnou spirituální zkušenost. Ta nejen proměnila její duchovní život, ale stala se i těžkým křížem, který ji v jednu chvíli dotlačil až na samý sráz života, krůček od zoufalství.
Film má vlastně dvě roviny: minulou a současnou. V té minulé vidíme na dobových amatérských záběrech Ivetku ještě jako dospívající děvče, které je náhle obdařeno nezvyklou milostí, ale přitom se ještě nevyzná ani ve svých citech, svůj duchovní zážitek neumí zpracovat a připomíná spíš vyplašené ptáče lapené v síti, která se kolem něj pomalu stahuje. Je totiž vystavena silnému tlaku okolí (které sledovalo i to, jak se obléká), mnohému očekávání a patrně i neúmyslné náboženské manipulaci. A na to vše je dočista sama! Její cesta do řeholního společenství se proto jeví jako jediná možná, ale zároveň jako velice problematická. Právě zde zažívá Ivetka svou „temnou noc“, kdy byla krůček od sebevraždy, ale kde také nachází konec nitě onoho spletitého duchovního klubka, jež má rozmotat. Zde postupně dozrává k duchovnímu rozlišování, které jí mohou leckteří pokročilí věřící závidět. Nabytá životní moudrost však nevyrůstá jen z Ivetčiny přirozené inteligence, ale hlavně z prožité duševní trýzně, osamocenosti a vnitřní poctivosti, která se jeví jako vůbec hlavní motiv celého Janečkova filmu.

VIDĚLY JSME SMUTNÉ TVÁŘE
To se ale ocitáme už ve druhé rovině filmu, která je jakýmsi očistným rozhovorem mezi dospělou Ivetou a režisérem. Ten ji sleduje v jejím rodném prostředí, dává divákovi nahlédnout do místních zvyků i myšlení lidí, ale přitom v detailech vykresluje především tvář (vnější i vnitřní) mladé ženy, která neobyčejně otevřeně hovoří o svém životě. A právě v těchto momentech, kdy pojmenovává prožitou bolest i prozření, je film nejsilnější. Tehdy totiž před divákem vyvstává také to, co je (nejen) pro duchovní život podstatné: čistota úmyslu, upřímnost, vnitřní opravdovost.
Jednou prý Panna Maria obě dívky vybídla, aby se otočily a podívaly se do tváří lidí, kteří stáli za nimi. Byli to ti, kteří se první pátky postili, zpovídali a dodržovali řadu dalších věcí. „Viděly jsme smutné, zraněné tváře,“ vzpomíná Iveta Korčáková. „Hodně věcí, které děláme a jeví se jako dobré, mohou ztrácet na své ceně, pokud je člověk nedělá s čistý postojem,“ shrnuje ve filmu dvěma turistům hlavní poselství svých mariánských zjevení. Nestačí tedy dělat něco jen proto, že se to od nás čeká nebo že to dělají všichni. „K tomu, aby nás věci zasáhly do nitra, je potřeba víc,“ říká hrdinka filmu. A její příběh je důkazem, že přes všechna úskalí, pochyby a hledání je to správná cesta a nese své plody. Mimochodem – hora Zvir byla letos oficiálně prohlášena za poutní místo.

Film Ivetka a hora vstupuje do českých kin 17. 11. v pražském Světozoru (ve 20.30 hod.), poté následuje 18. 11. Tábor (škola Bolzano v 16.00) a České Budějovice (Teologická fakulta JU v 19.00), 19. 11. Hradec Králové (kino Centrál ve 20.00), 20. 11. Brno (kino Scala ve 20.00) a 21. 11. Olomouc (Umělecké centrum Univerzity Palackého ve 20.00). Ve všech těchto případech by po projekci měla následovat beseda s hlavní hrdinkou snímku. Film bude od začátku prosince rovněž k dostání na DVD v síti prodejen Karmelitánského nakladatelství.



Kapka autentické duchovní zkušenosti

Pokud váháte, zda jít na film Ivetka a hora do kina, nebo si počkat až se objeví v televizi, riskujete, že se okradete o další zážitek: z reakce diváků. „Myslela jsem, že se do mě pustí,“ svěřila se mi hlavní hrdinka filmu, která se osobně účastnila filmové projekce a následné besedy s diváky na nedávném jihlavském festivalu. Žádné posměšné otázky, ironické poznámky či vášnivá polemika se však nekonaly. Přitom nešlo o věřící publikum. Když se na plátně objevili církevní představitelé a svým obvyklým církevním jazykem se vyjadřovali k událostem v Litmanové nebo na dané téma pateticky kázali, kino řvalo smíchy. Říkal jsem si, že bych nechtěl být v kůži Ivety a po filmu do takové arény vstoupit. Když se rozsvítily světla, v nabitém sále zazněl nejdřív dlouhotrvající potlesk a poté se obecenstvo jako mávnutím proutku změnilo v citlivé diváky. Šlo většinou o mladé lidi, kteří byli osloveni nejen Ivetčiným příběhem, ale především upřímností, otevřeností a přirozeností její výpovědi. V tu chvíli jsem cítil, že nežiji uprostřed ateistických Čech, ale na duchovně vyprahlém území, kde každá kapka autentické duchovní zkušenosti má šanci zavlažit zemi, ale nesmí být opentlena žádnou úřední oficialitou, laciným patosem či dokonce blahosklonou povýšeností. Byla to dobrá lekce.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou