Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007, Autor: Tomáš Halík

Slavnost Narození Ježíše Krista pro nás není pietní připomínkou narozenin jednoho velkého muže z dávné minulosti, nýbrž zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o Bohu a jeho vztahu k lidstvu.

V hlavní den vánočních svátků se podle tradice mohou sloužit tři mše: o půlnoci, za svítání a za světla. A v každé z nich se čte jiný úryvek evangelia – každý jinak zrcadlí událost, o niž jde: narodil se Spasitel, Slovo se stalo tělem. Vánoce, stejně jako Velikonoce, odvozují z noci své jméno. V noci bychom čekali nejhlubší, mystický text, protože noc je symbolem tajemství. Avšak při vánoční půlnoční mši se nám předkládá překvapivě prosté vyprávění o tom, jak se chudým lidem narodilo dítě. Jen rám příběhu je jakoby pozlacen: na počátku se vyprávění dotýká vysokého světa mocných a slavných („vyšlo nařízení od císaře Augusta“) a nakonec zazní andělský chór. To podstatné je vykresleno uprostřed: Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místa. A Písmo dodává: V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda.

Příběh plný paradoxů
Vyprávění začalo v rovině velké politiky: celou říši uvede do pohybu císařské nařízení. Josef a Maria se musejí vydat na cestu ze svého Nazareta a skončit ji ve stáji na okraji přeplněného Betléma. Ten, který se tam narodil, jistě nebyl zahrnut do císařských soupisů lidu. Ale my už čteme tento text s vědomím, že i nařízení a propočty mocnářů nejsou to nejdůležitější: o císaři Augustovi dnes většina z nás ví jen to, že vládl v době, kdy se v betlémské stáji narodil Mariin syn. Příběh, který začíná, bude plný paradoxů; to největší je tam vždy ukryto v nepatrných věcech. První, kdo o novorozeném uslyšeli, byli pastýři. Pastýřský motiv se naplno rozezní v evangeliu jitřní mše. Pastýři nacházejí „znamení“, které jim bylo ohlášeno hlasem z výsosti: je jím dítě, položené v jeslích. Pastýři vyprávějí o tom, co jim bylo pověděno o tom dítěti, a vzbuzují údiv – Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.
K pastýřům později přibudou mudrci; legenda dodává: královští mudrci. Prostí a chudí tak stanou vedle moudrých a urozených. Setkávají se u dítěte, ležícího na Mariině klíně – tak to známe z nesčetných zobrazení od lidových betlémů po plátna velkých mistrů. V tomto výjevu je ukryto důležité poselství: moudrost a prostota jsou dva póly, které od sebe nemají tak daleko. A oba mají stejně blízko k tajemství, které je za „znamením dítěte“. Ti však, kteří ztratili prostotu a nedozráli k moudrosti, dokážou jen stěží najít cestu do Betléma.

Tajemství skrýváme ve svém srdci
Nejlépe zachází s tajemstvím ten, kdo to všechno uchovává v srdci. Pro biblické chápání není srdce pouhé „sídlo citu“. Je to hlubinné jádro naší bytosti, kde zrají nejhlubší motivy našeho přesvědčení i konání. Je to hloubka, kterou sami nemáme ve vlastní režii, místo, kde překračujeme sebe samotné. Místo, kde nás oslovuje Bůh. Naše názory a ideologie bydlí v našich hlavách, tam, kde řešíme problémy a děláme plány; avšak „víra“ – podobně jako láska a naděje – to je něco docela jiného. Víra se dotýká tajemství, a na tajemství je rozum krátký: tajemství je třeba trpělivě uchovávat v srdci. Nechat ho tam růst, jako pod matčiným srdcem roste plod.
Ježíšova matka Maria plným právem patří do vánočního výjevu. V tradici křesťanské zbožnosti zosobňuje moudrost, zasnoubenou s pokorou, a víru, vstupující s odvahou a nadějí do nových, neznámých a neslýchaných možností – Maria uvěřila, že u Boha není nic nemožného.
Třetí mše se slouží ve dne. V této mši se čte hymnus uvádějící Evangelium podle Jana. Především tento text byl mostem, po němž křesťanství vešlo do center antické vzdělanosti. Našlo sluch u mudrců, kteří si kladli otázku po původu a určujícím principu všech věcí. Tím je „Slovo“ – což můžeme přeložit také jako „smysl“ a božský řád. Ale pak přichází výrok, který šokuje antickou duši: Slovo se stalo tělem.
To Slovo, které bylo na počátku u Boha, které bylo Bůh – jak čteme v prologu Janova evangelia – to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe – se stalo člověkem. Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ono tvůrčí slovo, plné života a síly, to Slovo, skrze něž povstalo všechno, co jest. Slovo, které nesli proroci, Slovo, kterým se Bůh sděluje a sdílí, to prostupuje dějinami spásy. A posledním, konečným a dokonalým tvarem tohoto Slova je lidství Ježíše Krista.
Nad dítětem, jež se narodilo v betlémské stáji, stojí Boží hvězda. Ježíš Nazaretský, jeho lidství – i v tomto tvaru dětské bezmoci – je plností Božího sebevyjádření. Bůh, o němž hovoří naše víra, už není vzdálený Bůh: je to Emanuel, Bůh s námi. Bůh, který chtěl být s námi jako jeden z nás. Bůh, kterému nic opravdově lidského není cizí.

Člověčenství jako svaté místo
Bůh činí naše lidství tím, čím sám sebe vyjadřuje. Člověčenství je to svaté místo, kde se Bůh s námi setkává. Musí to být něco obrovského být člověkem, jestliže Bůh sám chce být člověkem.
Ano, ve jménu této vánoční víry říkáme, že je to velká a svatá věc být člověkem. Věříme, že každý, kdo přijímá své vlastní lidství i lidství druhých vděčně a odpovědně, jako dar a jako poslání – se už tím samým setkává s Bohem. Důsledkem tajemství Vtělení je skutečnost, že každý člověk se už svým lidstvím určitým způsobem dotýká Boha, vtěleného Slova – a to ještě dřív, než Boha poznává a vyznává – a dokonce i tehdy, když jej nepozná, jak učí jeden z největších katolických teologů dvacátého století.

Úcta k sobě i k druhým
Bůh je vždycky tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí naší vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Ve jménu této vánoční víry říkáme „NE“ všem pokusům hodnotu člověka snižovat a znevažovat. Ve jménu této vánoční víry říkáme, že žádný člověk na světě nesmí být diskriminován – ani z důvodů rasových, ani z důvodů náboženských, ani z důvodů politických, ani z důvodů nacionálních. Ve jménu této vánoční Boží důvěry v člověka chceme připomenout velikost a krásu člověčenství všem, kteří si zoufají a uvažují o tom vzít si život. Lidský život – každý, i ten nejkřehčí, i ten dosud skrytý v lůně matky – je posvátný. Je to veliká věc být člověkem, říká nám poselství vánoční noci.
Člověk a Bůh, Bůh a člověk patří k sobě – říká nám poselství vánoční noci. Tak jako dějiny Božího Slova by zůstaly nedovršené, kdyby nenastala událost Vtělení, tak také člověk bez Boha není celý.
Není dobře člověku, aby byl sám – pravdu tohoto biblického slova zakoušíme velmi živě právě o Vánocích. Člověk se nemá izolovat od druhých lidí, ani od Boha. Jestliže se člověk uzavírá sám do sebe, zejména v pyšné touze zahrát si na boha, poškozuje tím sám sebe a jedná proti řádu stvoření. Jestliže nachází cestu k Bohu – zejména tím, že plně na sebe bere své vlastní lidství a má úctu k člověčenství druhých – pak se onen narušený řád a pokoj obnovuje. Sláva na výsostech Bohu – a na zemi pokoj lidem, neboť Bůh má v nich zalíbení.
P. TOMÁŠ HALÍK