Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 31.1.2005, Autor: Jan Mazanec

Druhý ročník konference Zdravotník-křesťan v dnešní nemocnici proběhl 21. ledna v brněnském konventu milosrdných bratří. Tamní sál sotva stačil pojmout více než 300 účastníků, mezi nimiž převládaly ženy. „Jsou tu lidé z celé republiky i dost Slováků. Necelou polovinu zájemců jsme museli odmítnout, proto příště musíme najít větší sál,“ podotkla jedna z organizátorek, alžbětinka Jana Jakešová z brněnského hospicu sv. Alžběty. 

„Tuhle se u nás podařilo, že jedna babička při plném vědomí přijala poslední pomazání a po čtvrthodině zemřela. A je zajímavé, že i nevěřící, co byli okolo, to přijali jako obrovský „úspěch“, a říkali, že odešla smířená,“ uvádí jeden z účastníků konference, Pavel Pípal, ředitel domova důchodců v Proseči-Obořišti na Pelhřimovsku, podle něhož role křesťana ve zdravotnictví spočívá hlavně ve vzájemné komunikaci personálu, a hlavně personálu s pacientem. „Nemám rád, když někdo říká: ,On tam jen sedí s důchodcem a povídají si,‘ protože rozhovor přece není ztráta času. Nemocný starý člověk často celý den čeká, až ho někdo vyzve, až se ho někdo začne ptát.“

JOBOVSKÉ OTÁZKY

Brněnské setkání začalo mší (s hudebním doprovodem z Církevní střední zdravotnické školy Grohova), po níž se ujal slova psycholog Jaro Křivohlavý. Hovořil mj. o integraci pohledu lékaře s pohledem pacienta. Další přednášející, psychiatr Max Kašparů, se při své promluvě nechal inspirovat Knihou Job: „Dívejme se na Joba jako na člověka trpícího, ale na toho, kdo si klade otázky. Job od Boha dostává ,neadekvátní‘ odpovědi (Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?). Boží odpovědí není ,lék‘, ale Bůh sám. Proto si stále musíme klást otázky, i na lůžku.“ Dále M. Kašparů připojil přirovnání o roli zdravotníků-křesťanů: „Známý profesor Balint říkal, že každý zdravotník je lékem svého druhu a jde jen o to, aby se uměl v pravé míře a v pravý čas pacientovi „nadávkovat“. Já dodávám: stejně je tomu s křesťany. I křesťanství je lék svého druhu, a my jsme jeho nositelé. Je jen na nás, jak jej ostatním naordinujeme, aby nám z toho nezemřeli. Křesťan-zdravotník ví, že najít smysl života znamená uzdravit, ale zároveň by samozřejmě měl s pacientem o otázkách existence mluvit až tehdy, kdy o to pacient bude mít zájem.“

Velký ohlas měl příspěvek Josefa Zemana z NCR o přijetí diagnózy a chemoterapie a souhlasu s průběhem léčby. „Dokázal mluvit odborně, přirozeně, beze snahy šokovat a s obrovským nadhledem i o takových věcech, jako je vlastní kóma a krvácení do mozku,“ pochvalovala si jedna z účastnic. Následovala přednáška Marie Opatrné o integraci duchovní péče do paliativní péče v naší zemi a Heleny Komínkové o duchovních potřebách pacienta. 

KŘESŤAN PRŮVODCEM V NEMOCNICI

Druhý blok zahájil filozof Jan Sokol proslovem na téma „Je můj život jen můj?“, v němž se zamýšlel nad tím, nakolik je život jedince utvářen pomocí vztahů k druhým. Poté hovořil psycholog Petr Goldmann mj. o nebezpečí toho, kdy je křesťan-zdravotník „příliš horlivým křesťanem“.

Po obou blocích přednášek se konala diskuse. Celé setkání (jehož absolventi také mohli obdržet certifikát) moderoval a zaštiťoval MUDr. Daniel Rychnovský, ředitel brněnské Nemocnice milosrdných bratří. Ten také zodpověděl otázku, jak se liší nemocnice, která se prezentuje jako křesťanská, od jiných: „Nespočívá to v nějakém vnějším označení a v křesťanském personálu, ale hlavně v tom, že v křesťanské nemocnici je pacient provázen od začátku své nemoci až do konce, nezůstává v ní se svou nemocí sám.“

Další organizátor setkání, P. Leo Zerhau – pověřený pastorací nemocných a autor ojedinělého knižního souboru kázání pro nemocné - podotýká: „Snažili jsme se konferenci pojmout tak, aby nebyla uzavřená jen pro věřící, zveme všechny.“ I on sám přiznává, jak je pro něj těžké najít hranici, kdy svou víru v nemocnici dát najevo, a kdy ne: „Pro některé věřící je velmi protivné jakkoli dát svou víru najevo, víra je jim ,jen‘ zázemím, jak nepodlehnout třeba korupčním tlakům ve zdravotnictví. Naopak jiní zase mají sklon o ní mluvit stále. Je to takový koncert nesourodých tónů, který snad dohromady něco dává...“