Spolupráce s StB a její aktuální důsledky
Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Vojtěch Novotný
K PROBLÉMU VYROVNÁNÍ SE S MINULOSTÍ
Vedení Katolické teologické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze bylo nuceno zabývat se otázkou, jak se stavět
k členovi akademické obce, který za komunismu spolupracoval s StB. Opět se tak
otevřelo téma, které v církvi a ve společnosti ani zdaleka není vyřešeno: nebyli
a nejsme jen "mučedníci", ale i "pronásledovatelé". Oficiální seznamy
spolupracovníků StB i nově objevované doklady vypovídají o tom, že se mnoho
křesťanů všech stavů podílelo na zlých činech bývalého režimu. Víme to nebo se
to dozvídáme jeden o druhém, a minulost nás proto nepřestává stíhat; i nadále
prostupuje a utváří naše jednání a vztahy.
Fakulta svůj postoj
formulovala v tiskovém prohlášení, jehož třetí bod zněl: "KTF UK zastává názor,
že ten, kdo se prokazatelně kompromitoval spoluprací s bývalým režimem, např.
spoluprací s StB, a s tímto faktem se nevypořádal, postrádá mravní kvalifikaci
pro výuku teologie." Tento etický soud překračuje konkrétní situaci akademické
instituce. Vychází z toho, že ke kompromitaci s bývalým režimem dochází tam, kde
se někdo vědomě a svobodně podílel na objektivně zlých cílech a skutcích tohoto
režimu a svým jednáním poškozoval své bližní i autentické zájmy církve. Samo
zanesení do svazků StB ještě není dostatečným důkazem věcnosti pochybení a nelze
z něj vyvozovat dalekosáhlé závěry; důležitá je průkaznost kompromitace. Tam,
kde je kolaborace zřejmá, lze mít na paměti, že lidská svoboda je v zásadě zevně
neporušitelná a případný vnější tlak nikdy nemůže spolupracovníka StB nebo člena
PiT zcela zbavit zodpovědnosti za jeho skutky; má pouze vliv na posouzení
závažnosti daného jednání z hlediska jeho motivace.
MINULOST A
PŘÍTOMNOST
Již z toho všeho plyne, že mravní posouzení spolupráce s
StB vyžaduje velkou obezřetnost v přihlížení ke konkrétním okolnostem a nemělo
by se zvrhnout v paušální soud.
Ještě komplikovanější je ale otázka,
jaký etický úsudek si lze dnes učinit o osobě, jež se kdysi takto provinila, a
jaké praktické důsledky z toho mohou být vyvozovány. Posuzovat lze především
konkrétní jednání; o jednající osobě můžeme jen obtížně říci, že je dobrá, nebo
špatná - ve všech lidech se přece dobro i zlo mísí, byť v různých poměrech.
Navíc něco, co jsme konali dříve, již dnes konat a schvalovat nemusíme. Právě
proto je důležité zkoumat, jak se ten, kdo se kdysi provinil spoluprací s
bývalým režimem, ke svému poklesku staví ve chvíli, kdy jeho někdejší jednání
může mít vliv na jeho současné postavení. Tážeme se, zda člověk, který se takto
provinil, je nyní eticky oprávněn zastávat to či ono místo ve společnosti, v
církvi, na pracovišti apod.
Lustrační zákon, dokud trvá, aktuální postoj
dotyčného vůbec nezohledňuje a vyvozuje z minulosti pro přítomnost důsledky bez
ohledu na možnost pokání a obrácení. U některých funkcí je to přinejmenším
prozíravé: vždyť důvody slabosti v minulosti mohou být stále platné nebo
obnovitelné (někdo může být pro jinou svou slabost nadále vydírán apod.). Je
také pravda, že tam, kde se jedná o funkci - společenskou i církevní -
vyžadující jistou příkladnost a čestnost, by vina minulosti byla neustálou
překážkou. U řady jiných postavení ale tyto důvody neplatí, nebo ne tak
vyhraněně. Jestliže se dotyčný od svých skutků upřímně odvrací a jestliže zde
nejsou jiné důvody, které by jej mravně trvale poškozovaly či ohrožovaly, pak
není důvod, proč by měl být a priori vylučován. Zde se můžeme pokojně opírat o
odpuštění - se vší jeho náročností.
OBRÁCENÍ JE
MOŽNÉ
V tomto ohledu by křesťané ve společnosti, která je eticky
spíše bezradná, mohli jít příkladem. Jim přece není vědomí hříšnosti cizí; vědí
také, že spolupráce s StB se z mravního hlediska podstatně neliší od jiného
vážného zlého skutku, kterým bylo ublíženo lidem a kterým došla úhony Boží
církev, a že není důvod, aby právě tito viníci byli souzeni jinak než ostatní.
Ba co více: vědí, že každý - jakýkoli - hřích má stejnou míru: smrt Ježíše
Krista a že pro každý hřích je zde stejná míra odpuštění: povýšení Ježíše
Krista. Vědí, že obrácení je možné; že konkrétní vyznání vlastní viny se může a
nemusí dít před celým shromážděním, ale vždy před Bohem, církví a poškozeným. A
že pokání může mít velmi rozličné formy - může jím být právě tak odchod z nějaké
funkce jako její zastávání s velkou pokorou, třeba s pokorou veřejně známého
hříšníka.
VYSTAVIT SE PRAVDĚ
Jiná je ale situace
tam, kde dotyčný není ochoten své jednání objektivně posoudit a vyvodit z něj
příslušné důsledky (a takových je v církvi stále ještě mnoho). On totiž své zlé
činy minulosti neopustil, a tak mají aktuální platnost, z níž lze vyvozovat
praktické důsledky. Jeho viny stále ještě trvají a on i nadále ubližuje těm,
jimž ublížil dříve - konkrétním lidem a celé církvi. Žije ve lži a ta zevnitř
vyprazdňuje jeho slova i skutky. Klame Boha, sebe i ostatní. Právě proto není
schopen "dnes" podávat věrohodné křesťanské svědectví a z jeho bývalých vin lze
vyvozovat aktuální důsledky. Církev se od takového člověka nemá právo štítivě či
zuřivě odtahovat, ale může od něj chtít, aby v jejím jménu nevykonával tu či onu
službu. Na KTF UK či v nějakém církevním úřadě je takový stav o to závažnější,
že zde dotyčný předkládá druhým Boží slovo. Jistě, nikdo není schopen zcela
dostávat jeho nárokům. Mravní kvalifikací pro výuku teologie a pro hlásání
Božího slova není "bezúhonnost" toho, kdo nikdy nepadl, nýbrž pokora hříšníka,
který se důsledně - a je-li třeba i veřejně - obrací k Božímu milosrdenství.
Církev "od biskupů až po poslední věřící laiky" (sv. Augustin) má velmi
zapotřebí, aby se důsledně vystavila této pravdě, která osvobozuje. Spolupráce s
StB ji i nadále tíží všude tam, kde nedošlo k vyznání hříchů a k pokání. Je to
hnisající rána v onom Těle, jímž církev je. A totéž platí i o všech ostatních
chybách.
VOJTĚCH NOVOTNÝ, proděkan KTF UK
Katolická teologická fakulta v Praze a celá místní církev dodnes řeší problémy s minulostí.
Sdílet článek na:Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články
