26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

S čím pojedou na 2. zasedání plenárního sněmu?

30. 6. 2005

|
Tisk
|

V následující anketě jsme oslovili několik delegátů a expertů plenárního sněmu. Zajímalo nás, s čím pojedou na připravované druhé plenární zasedání na Velehrad a co by tam podle jejich názoru mělo ještě zaznít.

Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005

 

Po dvou letech přípravných prací se vydáváme znovu na Velehrad. Mnohým se tato doba jevila příliš dlouhá a někteří ji chápali jako taktický odklad. Vybaven pracovními materiály nyní pročítám sněmovní dokument a uvědomuji si, jak usilovná to byla práce, přičemž některé komise neměly dostatek času a prostoru, aby předložily text přijatelný pro plenární zasedání. Myslím, že v některých případech musel sekretariát hodně napnout síly, aby byly všechny materiály pro účastníky sněmu připravené. Bohatá problematika tématu Církev ve světě mi připomíná slavné schéma č. 13 II. vatikánského koncilu, ze kterého se pak zrodila pastorální konstituce Radost a naděje. Myslím, že bude zapotřebí hodně práce, aby z předloženého materiálu mohl sněm podat podobný, hutný, srozumitelný a výrazný text, jenž by oslovil věřící naší církve, kteří žijí ve světě a bolestně se jich dotýkají některé problémy, ale také malá schopnost a citlivost naší církve tyto problémy řešit či na ně odpovídat. Při srovnání pasáže týkající se řeholního života s prvním pracovním textem z doby před sedmi lety pociťuji určité zklamání, které pramení z metodiky práce v rámci přípravy plenárního sněmu, kdy jakoby od jedné komise ke druhé nebyla doceňována práce těch, kteří s přípravou začali. Chci také tento text předložit příslušné komisi na Velehradě, abychom si uvědomili zpětnou vazbu a potřebnou pracovní kolegialitu. Rovněž chci, aby velehradské zasedání pevněji a srozumitelněji začlenilo liturgii do života jednotlivce a společenství věřících. Naopak se velmi podařil vstupní text posledního pracovního materiálu, který prezentuje sněm a jeho úkoly jazykem, jenž osloví člověka v dnešní církvi. Snad se také podaří i některé méně srozumitelné a výstižné pasáže v tomto duchu dopracovat. Doufám, že samotné zasedání, stejně jako minule, prohloubí a posílí společenství naší církve.

 

Nechci jet na sněm s nářky nad současností, ale ani se silnými slovy o Duchu Svatém, který všechno řídí a zařídí i v budoucnu. Z průzkumů současného stavu plyne, že situace církve je velmi rozdílná v českém pohraničí oproti například Zlínskému kraji. Má-li tedy být obnova katolické církve - a to je smyslem sněmů – v naší zemi konkrétní, pak musí na konkrétních místech a v konkrétním čase najít konkrétní formy své činnosti! Jsem tedy pro to, aby sněm vyzval jednotlivé diecéze k zahájení diecézních synod, po jejichž ukončení budeme zase o něco moudřejší. Budu rád, když letošní zasedání sněmu nebude jen příjemný „zážitek ze společenství“, ale že zde bude odveden kus dobré práce, která bude výsledkem otevřeného jednání všech zúčastněných. Zkušenost ukazuje, že pokud se při jakýchkoliv reformách postupuje systematicky a věrně (což ovšem vyžaduje statečnost), pak se zcela jistě dochází ke konkrétním a dobrým výsledkům. V opačném případě pak i ty nejlepší sněmovní příspěvky jsou jen výkřikem do tmy.

 

Na sněm pojedu s radostí a s očekáváním, že dá do pohybu a probudí v naší katolické církvi to, co v ní je strnulé a spící. A to i přesto, že (jak se domnívám) to od sněmu většina Božího lidu neočekává. Celý předsněmovní proces byl sice zahájen s nadšením, ale možná ukvapeně (absence předcházejících diecézních synod a různá kvalita materiálů pro sněmovní kroužky), ale názory a práce nadšenců ve sněmovních kroužcích a pak i v jednotlivých komisích v období mezi prvním a druhým zasedáním sněmu nebyla marná. Doufám, že písemné materiály, které z tohoto zasedání vzejdou, se neoznačí jednacím číslem a nezaloží v deskách do regálů jednotlivých diecézí, ale budou živým ukazatelem a inspirací pro svědectví a službu české katolické církve v 21. století. Jedu na sněm s radostí a očekáváním i přesto, že se mnozí domnívají, že je to „ztracené“, a jiní zas, že je v církvi vše v pořádku. Plenární sněm a jednání na Velehradě bude provázeno mnohými modlitbami a Duch Svatý probudí a osvítí i to, co bylo v celém procesu plenárního sněmu nepodařené – a to i přesto, že tomu není snadné uvěřit.

Mnozí na sněm pojedou s tím, že se pro ně uzavře nějaká práce a že za vším bude tečka. Mně - coby předsedovi sedmé („právní“) komise - práce teprve začne. Mým úkolem bude vytáhnout z výsledku jednání základní rysy pro vytvoření partikulárního práva - což je vlastně posláním každého sněmu. Začne mi tedy nová etapa práce s týmem spolupracovníků, na kterou se ale těším. V atmosféře skepse a smutku by měl sněm znovu probudit novou naději, aby z toho vznikly nové Letnice v síle Ducha Svatého, abychom šířili do světa radostné poselství evangelia s novou intenzitou, jak nám to v rámci nové evangelizace připomínal papež Jan Pavel II.

Plenární sněm naší církve by měl zcela jistě navázat na živou, otevřenou a svobodnou atmosféru výměny názorů z prvního zasedání. Sebehlubší a pravdivější diskuse ovšem nenahradí potřebu kvalitního výstupu, který osloví křesťany usilující o plnou odpovědnost za sebe i společenství církve. Měl by tedy obsahovat nejen reflexi situace, ve které se církev nachází, ale i konkrétní impulzy – kam, kudy a jak kráčet dál v duchu Kristových slov „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Tady se - vzhledem k předsněmovním diskusím - poněkud obávám, aby se tento výstup neminul s konkrétními situacemi křesťanů v kontextu dnešní společnosti. Je třeba dát podněty a nebát se poukázat také na pozitivní zkušenosti v zahraničí. Nebylo by šťastné pokoušet se o izolaci od „toho zkaženého západního světa okolo nás“. Výstupy sněmu by měly být živým textem, který osloví křesťany a načrtne konkrétní směřování naší místní církve. V závěrečném materiálu by dle mého názoru nemělo chybět doposud pouze krátce zmíněné téma ekumeny. Jistá únava v této oblasti si zaslouží výrazné povzbuzení, a to i v kontextu aktuálních výroků papeže Benedikta XVI. o nutnosti směřování k pestré jednotě v mnohosti. Ekumenická spolupráce se musí odvíjet od konkrétních osobních vztahů na té nejnižší úrovni. Bylo by užitečné se těchto otázek dotknout.

Na plenární sněm se opravdu těším. Je především událostí církve, při něm se církev děje, Duch Svatý má jedinečný prostor vanutí, Otcova láska se sklání k lidu, Zmrtvýchvstalý je uprostřed svých přátel. Sněm je jedním z „vtělení“ života Nejsvětější Trojice. 

Nejrůznější texty a dokumenty jsou pouze jedním střípkem celé této události. Asi není důležité mluvit o všem, co by mělo ještě zaznít. Církev pokračuje ve své cestě dějinami, ale my zároveň stojíme u počátků její obnovující se tváře, která se na sněmu, v synodách, v různých grémiích a radách uskutečňuje.

Jednou ze zásadních otázek, kterou by bylo ještě třeba se zabývat, je financování církví a platy a požitky služebníků a služebnic církve. Dle mého názoru je třeba hledat způsoby, jak dosáhnout toho, aby výše platu v církvi odpovídala průměrnému platu, tedy asi 18 200 Kč, a stále se s ním dorovnávala. Je zvláštní, že z pohledu nesmrtelnosti duše je nejdůležitější služba člověku či církvi ohodnocena vyšší žebračenkou. Protože od zodpovědných osob současného ministerstva kultury vstřícnost neočekávám, cestu bych viděl ve vytvoření našich vnitřních fondů, fundraisingu nebo jiných „patronátů“, nadací či spolků, které by vytvářely fond pro doplnění výše na slušný plat. Zároveň je třeba povzbuzovat každého člověka dobré vůle k zodpovědnému pravidelnému příspěvku na pastorační činnost církve až do výše 10 % platu.

 

Na plenárním sněmu chci spolu s ostatními účastníky poznávat „co Duch praví církvím“ (Zj 2,7). Máme šanci se tam učit spolu rozlišovat, na co je třeba položit větší důraz, a na čem naopak nelpět příliš - hledat a nacházet, co chce Pán, a co jenom my. Hlavním „nástrojem“ sněmu je komunikace: s Bohem i s člověkem. Těším se na setkání a rozhovory s účastníky, na výměnu názorů a zkušeností, na vzájemné obohacení. Byl bych rád, kdyby zkušenost sněmu dala naději na větší velkorysost a solidaritu v církvi. Je třeba mít otevřené oči pro oprávněné potřeby druhých - jednotlivců, farností, diecézí, řeholí, světadílů. Shrnul bych vše do krátké modlitby: „Pane, dej nám poznat, jak máme žít a jak máme působit na druhé. Dej nám sílu, abychom byli věrni všemu, co chceš s námi a skrze nás uskutečnit. Ať všichni mohou užívat ovoce Božího Ducha (Gal 5,22)!“ Věřím, že nás Duch Svatý opět překvapí a obdaruje!

Plenární sněm vnímám jako šanci využít koncentrovanou moudrost české církve k vykročení do světa 21. století. Snažil jsem se k této koncentrované moudrosti osobně přispět prací ve třech sněmovních komisích i sbíráním názorů a zkušeností animátorů sněmovních kroužků a věřících našeho vikariátu a farnosti. S touto průpravou přijíždím na Velehrad a jsem připraven využít ji při závěrečných pracích na sněmovním dokumentu a na výsledném poselství.

Výsledku práce sněmovních komisí si vážím, ale zároveň si uvědomuji, že v některých dílčích otázkách nový text nepřekonal původní dokument Instrumentum laboris. Očekávám, že na plenárním zasedání se ještě tyto pasáže podaří dopracovat do účinnější polohy. Text by se neměl zastavit u vnitřních problémů naší místní církve (i když je nelze přejít mlčením), ale jejich řešení by mělo směřovat k hlavnímu cíli české církve - k hlásání radostné zvěsti o spáse skrze Ježíše Krista ukřižovaného za všechny lidi.

Na plenární sněm přijíždím s textem sněmovního dokumentu o životě a poslání křesťana v církvi a ve světě, který byl za poslední dva roky vypracován delegáty sněmu, mnohokrát prodiskutován a nakonec schválen Českou biskupskou konferencí. Přijíždím s nadějí, že takto dobře a poctivě připravený text bude po případných úpravách v plénu přijat a stane se pro příští roky rámcovou závaznou směrnicí pro život věřících jak v církvi, tak i ve světě.

PAVEL AMBROS SJ, přizvaný expert

Zřetelně se mění vnitřní atmosféra mladých lidí. Církev je stále obnovována svědectvím duchovně živých lidí, ne chytráků a manažerů. To může být nejnádhernější zkušenost, kterou budou moci účastníci plenárního sněmu na Velehradě opět prožít. Někdy mi tvář církve připadá stejně prostoupená bolestí jako tvář umírajícího Svatého otce Jana Pavla II. na televizních obrazovkách. V ní jsme mohli bezprostředně nahlížet tajemství Kristova utrpení,  dotýkat se jeho ran. Ale zároveň jsme se mohli přitom dotknout zmrtvýchvstalého Krista.

Plenární sněm je pro mě obrazem. Podobně se mi staly obrazem okamžiky umírání Jana Pavla II. a volby Benedikta XVI. Řekl jsem si: Tak začíná konec jedné požehnané éry a začíná éra nová. Obrazy pomáhají žít. Pro mne je plenární sněm obrazem, pomocí, hmatatelným prostředkem, cestou, spojením lidí. A ke křesťanství nutně patří tato osobní báze komunikace víry. K tomu je každý křesťan uschopněn křtem a zavázán - také proto, aby druhým napomohl být živým člověkem. A tento postoj přináší bohaté plody.

Na sněm se těším, duch kolegiality, bratrství a sesterství, který jsem už jednou zažil, mne láká. Příležitost zamýšlet se nad tím, co nás spojuje a proč jsme jako církev tady - i pro druhé - cítím jako zavazující. Role poradní dává prostor pro naslouchání jiným a Bohu, je svobodná, nesvazuje (pravo)mocemi. Práce v komisích končí, na řadě je sjednocování. Život a poslání laiků v církvi i ve světě - dnes a tady - jsou závislé na historické cestě, po níž jsme po tisíciletí se světlem víry  doputovali k našim současníkům. Dějiny v sobě nutně obsahují prorocký prvek (Ortega y Gasset). Proto je podstatné, abychom – v pokoji a ke společnému dobru - dospěli ke shodě, k pochopení duchovních a společenských příčin našeho specificky českého odklonu od Boha. Poznání rozumem však je málo, potřebujeme prožít v našich srdcích všechno to, v čem jsme zhřešili, my i naši otcové, a co mohlo způsobit, že k nám jakožto k církvi ztratila důvěru a cestu tak velká část našich bližních. Tím se máme šanci disponovat pro otevření se Duchu Svatému, který nás jako národ jistě „neodepisuje“. Budoucnost naší církvi nikdo nemůže vzít, o tu bychom se mohli připravit jen sami. Radost a naději zažíváme nejhlouběji jako kajícníci. Naslouchejme pozorně našim „bratřím nepřátelům“, jejich kritické hlasy nám mohou nejvíce pomoci. A je tajemstvím, že ti, co proti nám něco mají, mohou být přijetí víry blíže než ti lhostejní a vlažní. Na sněmu by měl zaznít prorocký hlas církve: čekají na něj ti, od kterých bychom to nečekali. Jen Pravda nás osvobodí, ale ne ta „naše“, nýbrž ta Boží. Na sněmu budou i zástupci bratří a sester, kterým říkáme „odloučení“. Sněm jistě nebude mít přívlastek „slučovací“, ale věřím, že existuje cesta, jak spolu s „odloučenými“ oslovit kdysi „odpadlé“, ba i ty, kteří nás nemilují - možná proto, že ani my je nemáme rádi.

Využil jsem možnost, kterou měl každý delegát plenárního sněmu, a zapojil jsem se do práce jedné z komisí. Myslím si, že jsem měl dostatek příležitostí říci, co jsem říci chtěl, při práci sněmovní komise i při připomínkovém řízení k návrhu závěrečného sněmovního dokumentu. Na sněm jedu spíše obhajovat a vysvětlovat výsledky práce naší sněmovní komise obohacené o připomínky mnohých delegátů. A moje očekávání? Jedu s nadějí, že sněmovní jednání bude úspěšně dokončeno, a v očekávání, jak bude započaté dílo nasměrováno dál, aby přineslo své ovoce v diecézích a ve farnostech.

 

Na plenární sněm pojedu jednak s pocitem uspokojení ze svého příspěvku, vykonaného při přípravě pracovního textu v kapitole o jáhenské službě, a jednak s přáním, aby toto zasedání sněmu už úspěšně dovršilo dosud vynaložené úsilí české církve při přípravě a realizaci sněmovního procesu.

Na sněmu očekávám věcnou a plodnou diskusi, jejímž výsledkem budou jasné a pokud možno jednoznačné závěry, jejichž následné uskutečňování povede k dalšímu uvádění usnesení II. vatikánského koncilu do praxe české církve.

Doufám, že sněm vypracuje a odsouhlasí takový závěrečný dokument, který bude sloužit jako směrodatný program naší církve v příštích desetiletích, a to ve všech oblastech její činnosti.

Po všech těch zasedáních, materiálech, dokumentech, komisích, přípravách atd. jsem dospěla k možná poněkud kacířskému názoru: Je vlastně jedno, jaké konkrétní kroky dalšího směřování naší katolické církve budou na sněmu přetřásány, o jakých opatřeních se bude diskutovat a o čem se bude hlasovat. To nejdůležitější je totiž skutečnost, že se církev vůbec rozhodla hledat řešení problémů, které se na ni hrnou ze všech stran. Neznamená to samozřejmě, že bych neakcentovala určitá témata a že by mi bylo úplně lhostejné, co a jak se vyřeší, a že stačí pouze spočinout v tiché modlitbě a nekonat nic. To rozhodně ne. Jen se stále více utvrzuji ve známé pravdě, že téměř jakkoli hloupé záměry dokáže Duch Svatý použít, přetvořit v neočekávaná pozitiva, a tudíž i výsledky našeho sněmovního úsilí má v rukou především on. Takže - na druhé zasedání plenárního sněmu pojedu hlavně s nadějí. S nadějí, že ochota byla projevena, úsilí vynaloženo a ucho nastraženo... S nadějí, že výsledky práce komisí shrne redakční tým do zřetelně formulovaných návrhů variant řešení, o nichž by sněm mohl v rámci svých pravomocí rozhodnout. S nadějí, že výstupem sněmu bude neužvaněný text s vysokým myšlenkovým potenciálem, který bude kvalitním podkladem pro další práci diecézních synod. S nadějí, že skeptici po skončení sněmu uznají, že se ve svých posměšcích na jeho adresu mýlili, že sněm nevyzněl do ztracena a že je konečně aspoň trochu jasno, co tedy budeme v české církvi dělat.

„Bože, pomoz nám, abychom měli odvahu být církví, měli radost být církví a uměli žít církev!“ (Josef Zvěřina)

Na sněm se těším. Zamýšlím–li se nad důvody, nacházím přinejmenším dva. Prvním je vzpomínka na atmosféru otevřené komunikace při diskusních příspěvcích i během rozhovorů při jídle či po večerech, na chvíle společné modlitby i slavení liturgie, které laici, biskupové, jáhni i kněží na minulém zasedání trávili společně. Žili jsme církev. Dalším důvodem je skutečnost, že toto zasedání je plánované jako závěrečné. Abych to vysvětlil: v situaci, kdy mnoho osobností i jednotlivých věřících dosud přemítá o vhodnosti a smysluplnosti sněmu konaného právě v této době, považuji ve shodě s našimi biskupy za správnější plenární sněm završit. Nevím, zda nějaká další slova něco spraví - snad jedině slovo prorocké, pokud by nám ho chtěl pro naši situaci Bůh právě teď darovat. Pro mne osobně bude důležité poctivě číst schválený závěrečný dokument s prosbou k Duchu Svatému, abych v něm porozuměl všemu, co lze prakticky použít pro mne osobně i pro mou službu v církvi.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou