26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pojďme všichni do Betléma!

19. 12. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/51 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2006, Autor: Milan Badal

Každá doba si postavy obklopující Ježíška v jeslích připodobňovala po svém. Třebíčské betlémy osazují krajinu Vysočiny palmami, Proboštův třebechovický betlém s vyřezávanými postavami předvádí nejrůznější řemesla: horníky, mlynáře, pekaře, kováře aj. Snad tedy nepohorší malý slovní pokus, který chce připomenout dnešní profese, jejichž nositelé mají k Ježíškovi svůj osobitý vztah. Tou nejpodstatnější připomínkou ve všech dobách zůstává skutečnost, že Bůh se k nám sklonil a stal se jedním z nás. Vybízí tím každého k následování: ať je to pastýř či programátor, mlynář nebo vědec, každý má šanci něco Ježíši darovat. Nejlépe sebe sama.

Politik: dovolil si to, co může jen pán Bůh

Pro mne jako pro vrcholového politika je Ježíš a jeho život velkou inspirací. Kdybych ho srovnal s dnešními poměry, rozhodně nebyl jen politikem, ale byl státníkem, byla to charismatická osobnost. Tu nejde jen tak zařadit. Ta jeho nepolitická politika nakonec změnila svět víc než všichni králové a vojevůdci dohromady. On byl vlastně nadstranický, nad zákoníky, farizei i zelóty, dneska se tomu říká, že je transcendentní. To si ale může opravdu dovolit jen Pán Bůh. Já přemýšlel, co mu dát. Moji kamarádi vystudovali medicínu a stali se lékaři, nebo práva a stali se soudci, nebo pedagogickou fakultu a jsou učiteli. Jen já jsem tak trochu amatér. Zase ale beru daleko víc než oni... Já vím, Ježíšku, že ty nejsi žádný materialista. Chodit budeš pěšky, maximálně pojedeš párkrát na tom oslu, co je u jesliček. Tak ti těžko můžu darovat své služební auto, natož nějaké zlato, drahé kamení nebo švýcarské hodinky značky Tissot. Tak jsem se rozhodl darovat to, co je u politika opravdu nejcennější – totiž vlastní čisté ruce.

Učitel: slova hýbou, příklady táhnou
Když tak o Ježíši Kristu přemýšlím, vždycky si říkám, že právě on je přesnou ilustrací pedagogické poučky „slova hýbou, příklady táhnou“. To je něco, co bych chtěl ve škole také dokázat. Ne jen pořád mluvit, poučovat, kárat, ale svým životním příkladem někoho nadchnout. Zatím se nám učitelům lidi jen smějí, že prý „kdo něco umí – dělá to, kdo nic neumí – učí“. No, pokorně musím vyznat, že kdybych byl chytřejší, dostal bych se na nějakou jinou vysokou školu než na pedagogickou fakultu. Ale nelituji. Jen si vždycky říkám, že když jsem za posledních 40 let přestál 39 reforem školství, není se čemu divit, že jsem už unavený. Můžu si vybrat: buď budu věřit všemu, nebo už nebudu věřit ničemu. Ale já jsem optimista a doufám, že ty děti přece jen něčemu naučím. Tobě, Ježíšku, věnuji svoji rákosku. Ne snad, že by ji tvoje maminka Panna Maria někdy potřebovala. To jen abych unikl pokušení. Víš ty vůbec, jak rád bych někdy seřezal nejen své žáky, ale především jejich rodiče?

Novinář: umění není mluvit, ale něco říct
Ježíš je vlastně prvním mediálním pracovníkem, co říkám, je skutečnou mediální hvězdou. Celebritou. Jeho úkolem bylo hlásat radostnou zvěst – evangelium. A jak to dokázal! Táhly za ním celé zástupy obdivovatelů. Však také on sám je přece vtělené Slovo. Takže co řekl, to se také stalo. Takže mu vlastně bylo hej. To my, novináři, spíš jen mluvíme, píšeme samá slova, slova, slovíčka, jak napsal jakýsi Shakespeare. A skutek utek´. Tak já bych chtěl také dělat to, co on: co řeknu, aby byla pravda. Jenže to víte, člověk má všechno ověřit alespoň ze dvou nezávislých zdrojů a času je tak málo. Zítra už bude senzací zase něco jiného. Jak to ten Ježíš udělal, že jeho slovo je senzační pořád, už dva tisíce let, to mi nejde na rozum. Chtěl jsem mu dát svůj digitální foťák, kterým se dá okamžitě dokonale zachytit skutečnost. Jen mi teď došlo, že zachytit se dá pouze to viditelné. To neviditelné uvnitř je asi někdy podstatnější. Také už mi svitlo, že není umění mluvit, ale něco říct, jako to dělal on. Ale to víte, my novináři jsme placení od řádku.

Lékař: pro ježíška kartičku pojišťovny
Lékař léčí a Pán Bůh uzdravuje, říkala moje babička a měla pravdu. Když si v Bibli čtu o těch zázračných uzdraveních, tak tajím dech. Ale vím, že Ježíš nebyl žádný léčitel. Všechna uzdravení jsou svědectvím o jeho moci a lásce. Také bych se mu chtěl trochu podobat. Léčit nejen moderními přístroji, ale také lidským přístupem. Vždycky se musím moc kontrolovat, abych pacienty neviděl jen jako čísla pro pojišťovnu, ale jako lidi, kteří potřebují, abych si s nimi promluvil, abych je pohladil. Možná jsem tak trochu blázen, že se s tímhle zdržuji. Ale pacienti, pardon – lidi – to mají rádi. On každý člověk může druhé léčit: svým soucitem, solidaritou, schopností naslouchat. Co pro Ježíška? Asi kartu pojišťovny. Bez té léčit přece vůbec nejde. Dokonce ani vystavit úmrtní list.

Uklízečka v supermarketu: vánoce v „akci“
Vánoce v obchodech by se měly zrušit, měly by být jen doma. Lidí jako smetí, nestačím jezdit s čisticím vozíkem, aby nebylo našlapáno. Koled mám už od října plnou hlavu, nebo spíš plné zuby. Proč si je neschovají až na skutečné Vánoce? V našem obchodě jsou Vánoce skoro čtvrt roku, všude samé plakátové úsměvy a výzvy k nakupování a obdarování. Hlavně, aby to bylo v nějaké „akci“, se slevou. Co bych dala já sama, to opravdu nevím. Chtěla bych, aby mě to něco stálo, i když moc peněz nemám. Já se mu vlastně podobám v tom, že pro většinu lidí jako bych nebyla. Hledí skrze mne, nebo spíš dávají najevo, že jim vlastně překážím. Tak v tomhle bych od hodiny mohla být jeho učednicí. Kdybych byla v tom děsném chlívě, co se narodil, tak bych tam pro něj aspoň pořádně poklidila. Dneska vlastně pro něj také nemám nic jiného. Jen můžu uklízet. A říkat sobě i druhým, že je určitě důležité mít kolem sebe pěkně čisto. Ale mnohem důležitější je mít čisto v sobě.

Osamělá maminka: nejsem sama
Já bych nechala pod stromeček nadělit našemu Honzíčkovi tatínka. Ten od nás odešel, jak jen zjistil, že se Honzíček chystá přijít na svět. Asi mu bylo zatěžko se o někoho starat, vždycky spíš hleděl na to, co dostat, než na to, co darovat. Myslím, že Ježíš je právě ten, který jen kouká, jak komu co dát. A také mi ukázal, že i když Honzíček nemá tatínka, má Otce. Toho, který patří nám všem a o všechny se stará. Je docela prima, že jsem sourozenec Pána Ježíše i všech, kdo chodí s námi do kostela. Já bych dala Ježíškovi jako dárek to nejdražší co mám – Honzíčka. Kdesi jsem v kostele viděla vytesaný nápis, že sám sebe najde jen ten, kdo se sám docela rozdá. Já to zkouším aspoň u Honzíčka, ale možná to časem dokáži i vůči dalším lidem.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou