Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 1.9.2004, Autor: Petr Příhoda

Pokus o analýzu nedávných voleb
Odpověď na jinou otázku, než jaká byla položena – i tak lze charakterizovat průběh „evropských“ voleb a jejich výsledky. Původní zadání („Koho chcete jako poslance do Evropského parlamentu?“) bylo shledáno nedůležitým. Co je to tedy za otázku, na kterou volby skutečně odpověděly? To se můžeme jen dohadovat. Zdá se totiž, že nezněla všem stejně.

Neplatí to stoprocentně, ale něco mají staré i nové země EU společného: nízkou volební účast. Znamená to lhostejnost nebo nechuť jejich občanů vůči evropské integraci? Trochu asi ano. V nových zemích stoupl počet těch, kdo mají z členství strach. A v těch starých přibylo těch, kdo mají strach z nových zemí. Lze tomu rozumět, vždyť novým zemím členství v Unii „zdvihne laťku“ a starým zemím přibudou chudší a nevycválanější příbuzní. Na sjednoceném Německu je znát, jakým břemenem jsou mu tzv. nové spolkové země. A ještě dlouho jím budou.

MÁME VÁS UŽ DOST
Téma evropské integrace však mělo v těchto volbách spíše okrajový význam. Ti, co přišli volit, zareagovali více na domácí situaci než na tu evropskou. Společným rysem volebních výsledků téměř ve všech zemích je to, že vyzněly nepříznivě pro ty politické strany, které momentálně vládnou. A to bez ohledu na to, zda jsou to strany pravicové, nebo levicové. Uvažme, že v zemích západní Evropy – snad s výjimkou Velké Británie – není v postoji k evropské integraci mezi vládními a hlavními opozičními stranami podstatný rozdíl.

OTRÁVENOST POLITIKOU?
Zamručet nespokojeně na adresu těch, kdo právě vládnou, je gesto jaksi nasnadě jsoucí, neboť nedůmyslné, nenáročné, zkrátka populistické. Přitom není jasné, zda jsou ti vládnoucí trestáni za to, jak vládnou, anebo za to, že vládnou. – Není divu, činí-li tak veřejnost v postkomunistických zemích, která byla půlstoletí (někde i déle) nucena k pasivitě. Ale oni si tak počínají i občané zemí, jimž říkáme vyspělé. Možná se nám připomenou ti komentátoři, co pozorují Evropu z druhé strany Atlantiku a starostlivě upozorňují na její slabost, spočívající mimo jiné ve ztrátě politického zájmu jejích obyvatel.

BLIŽŠÍ KOŠILE NEŽ KABÁT
Trochu překvapila nevysoká volební účast v zemích, které se dosud vyznačovaly proevropskou orientací většiny obyvatel: baltské země a Polsko. Jejich geopolitická situace i historická tradice je měla a snad i dosud má k tomu, aby si hleděly evropského společenství coby protiváhy vlivu mocného východního souseda. Vida, už jim otrnulo. Ale nekřivděme jim, jinde tomu není jinak, důležité je, co bude zítra, nikoli za deset, dvacet let. Tento posun poznamenal i všeobecnou představu Evropy. V dobách „otců-zakladatelů“ to byla inspirující idea osudového společenství hodnot, jejímž výtvarným symbolem se stal mariánský hvězdný diadém. Za dobu jedné generace se scvrkla na schéma administrativně-hospodářské unie, kde si každý hlídá především vlastní peněženku. Všem nám otrnulo, že?

A CO U NÁS DOMA?
Také u nás se staly naše první „evropské“ volby projevem především těch domácích politických nálad. Ukázaly, které politické strany mají pro tu nejblíže příští sezónu vystaráno, a které si mají pospíšit s generální opravou, případně pomýšlet na svůj likvidační sjezd. Vnímavého pozorovatele české politické scény možná napadne, že prognóza přežití či nepřežití některých stran, tedy i míra jim projevované voličské přízně či nepřízně, nemusí být automatickým ukazatelem zdraví našich politických poměrů. Řečeno srozumitelněji: vystaráno může mít i strana, o níž platí, že by bylo lépe, kdyby nebyla. Platí to i v obráceném směru, tedy že zmizí strana, která by měla zůstat? Možná.

Zneklidnění uvnitř ČSSD je na místě. Strana, která má takovou ambici vládnout, že připouští i možnost vlastní, tedy jednobarevné menšinové vlády, by měla mít „samočistící“ proceduru už dávno za sebou a nepřipomínat – pokud jde o politickou fantazii jejích lídrů a kádrů – hejno blech.

Spokojenost ODS je rovněž na místě v tom smyslu, že volební výsledky jí k tomu skýtají důvod. Trochu překvapila svou naivitou, s níž zaměnila mandát těchto „evropských“ voleb s těmi příštími sněmovními, o čemž ihned uvědomila ambasády spřátelených zemí.

MOHLO TO BÝT HORŠÍ
Jinak bylo, myslím, vše potřebné už řečeno jinde. Může nás ne snad potěšit, ale aspoň uklidnit, že se naše milé Česko neumístilo nejhůř. Představujeme běžný standard postkomunistických zemí (v některých byla volební účast dokonce nižší: Česko XXXX, Slovensko XXXX, Polsko XXXX, Lotyšsko XXXX). Stejně jako v těch ostatních, ani u nás neodpovídá stranickopolitické spektrum tomu západoevropskému. Tam se ujímají „národních zájmů“ strany méně významné a dál od středu. S určitou odlišností starých a nových zemí EU se budeme muset smířit; i s tím, že občas připomene rozdíl mezi starými a novými spolkovými zeměmi v Německu. Jistou výjimečnost – doufejme, že nepříliš významnou – nám však upřít nelze. Je to ten dopis spřáteleným ambasádám. A taky jsme si zvolili europoslance, který je doma trestně stíhán. Nezapomeňme na to, že evropanství Evropy zdaleka nemá vyhráno.