26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Evangelický teolog neodmítá zvláštní roli římského biskupa

13. 1. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Eucharistická zbožnost, papežská služba, postava Matky Páně v ekumenických souvislostech – to jsou jen některé z otázek, které jsme položili profesoru Pavlu Filipimu z Evangelické teologické fakulty UK, který se ekumenickému dialogu dlouhodobě věnuje.

Proč se zabýváte ekumenickými tématy? Co Vás přivedlo k tomuto zaměření?

Jedna věc je zaměření, které je organickou složkou každé pořádné teologie. Můj učitel Amedeo Molnár říkal: Teologie dnes nemůže být jiná než ekumenická. Jiná věc je zájem o specifická ekumenická témata. Ten se u mne objevil poměrně záhy a souvisí s dvěma věcmi: s vlivem jiného mého učitele J. L. Hromádky; a také s tím, že jsem se dostal do přímého styku s ekumenickým hnutím ve světě i doma a směl se podílet na jeho aktivitách.

Před více než deseti lety vydal papež Jan Pavel II. encykliku Ut unum sint, v níž vyzval k ekumenické rozpravě o podobě Petrova primátu a papežské služby. Proč to vzbudilo v evangelických kruzích tak malou odezvu?
Snad to vzbudilo malou odezvu v evangelických církvích českých, ale například v německých a jiných odezvu nemalou. Avšak také nežádanou, neboť návrhy na novou podobu papežské služby, jež odtud vzešly, byly docela extrémní. Ovšem uvědomme si, že papežova výzva ke společnému hledání forem této služby nebyla primárně adresována evangelickým církvím; v textu encykliky se objevuje jako citát z papežovy promluvy k (pravoslavnému) ekumenickému patriarchovi Dimitriji I. Teprve v druhém kroku se autor encykliky táže, zda by nebylo možné, aby se s ním „církevní představitelé a jejich teologové“ spojili v dialogu na „toto téma“ – rozumí se téma služby k jednotě všech křesťanů. Ano, dovedu si to představit docela dobře: biskup římský jako nositel služby k jednotě všech křesťanů. Co všechno by to znamenalo a co by se na obou stranách muselo změnit, o tom lze vážně vést dialog.

Co pro Vaši víru znamená postava Panny Marie?
Matku Ježíšovu vnímám jako součást Vánoc. Jak píše kolega Jan Štefan: „Nikdy nikdo z lidí nebyl Ježíšovi tak blízko jako jeho matka, která s ním devět měsíců byla jedním tělem.“ V tom je její unikátnost. Matku Ježíšovu vnímám i jako součást společenství „vítězné církve“ spolu se všemi svědky víry, jejichž jména zůstala v paměti církve, i s těmi neznámými, jejichž jména zůstávají v paměti Boží. Další atributy a dogmatické konstrukce, které se k Marii vztahují, sice dovedu vyložit, ale osobně mi mnoho neříkají. Spíše uvažuji o Marii „zdola“, jak ji vidí židovský myslitel Šalom ben Chorin: Chudá židovská dívka, obdařená milostí, se ke svému údivu stala nositelkou vznešené úlohy.

Přijímání svátostného Krista a eucharististická úcta tvoří bezesporu dřeň katolické zbožnosti. Zároveň odtud vychází opatrnost, aby ekumenický dialog nic z toho, co je katolické zbožnosti drahé, nerozmělnil. A co evangelická zbožnost? Co tvoří podle Vás její jádro, které si evangelíci hlídají před jakýmkoli zpochybňováním?
Žádný ekumenický dialog nemůže „rozmělnit“ dřeň zbožnosti. To jsou dvě odlišné, třebaže související roviny. Dialogy sledují eucharistickou nauku a dosáhly zde již významného přiblížení stanovisek. Překážkou společného slavení oficiálně nadále zůstává uznání (resp. neuznání) duchovního úřadu. Nemyslím, že by právě tato otázka tvořila jádro eucharistické zbožnosti – ať katolické či evangelické. To, co při slavení Kristovy památky prožíváme, souvisí spíše s tím, jak vnímáme Kristovu přítomnost ve večeři Páně. Nevidím do myslí a srdcí těch, kdo přistupují ke stolu Páně ať v katolické mši či v evangelické bohoslužbě, abych mohl posoudit, co se v nich odehrává. Ale odhaduji, že míra, jak je reálně a účinně, na subjektivním rozpoložení nezávisle, prožívána přítomnost Vzkříšeného, není rozložena přesně dle hranice konfesí.
U evangelíků je snad silněji zastoupen moment společenství – obvykle přijímáme stojíce (nebo sedíce) v kruhu a každý má svého souseda; přijímání „za chůze“, běžné v českém katolickém prostředí, dimenzi společenství svaté večeře nezdůrazňuje tak silně. Ovšem pozoroval jsem, i jak významně působí na zbožnost, když se u Kristova stolu scházejí účastníci různé konfesní příslušnosti ke společnému slavení a prožívají skutečnost, že tím, kdo nás sem pozval a navzájem spojil, je sám náš Pán.

Co si myslíte o názoru, že v posledních letech ekumenické hnutí zpomalilo tempo, anebo dokonce přešlapuje na místě? Není to proto, že se jednotliví účastníci nemohou shodnout na společném cíli?
Především: Pocit, že nastala „ekumenická zima“, není záležitostí posledních několika let. Už před lety mu kardinál Kasper čelil bonmotem, že nejde o žádnou zimu, nýbrž o přechod od ekumenického jara k létu – a na tomto přechodu se vyskytují „tři ledoví muži“ Pankrác, Servác, Bonifác.
Dojem stagnace částečně souvisí s tím, že katolická církev má oprávněný ohled na své „zadní voje“, které by příliš rychlému tempu nestačily; některé pravoslavné církve jsou zase zmítány vnitřními spory a podezřením, zda jejich ekumenická angažovanost v minulosti nebyla příliš poplatná zájmům komunistické moci; také Světová rada církví prochází krizovým obdobím své instituce.
Ovšem hlouběji působí u řady církví obava ze ztráty nebo přinejmenším oslabení vlastní identity, jež se často spojuje s fundamentalismem. Snad proto se na teologické rovině začalo uvažovat o nových teoretických modelech ekumenismu. Tak se v diskusích objevily např. model „ekumeny rozdílnosti“, „ekumeny protikladů“, „ekumeny profilů“, „ekumeny námitky“. Všechny tyto (i další) návrhy tak či onak zdůrazňují význam jinakosti a odlišnosti jako pozitivní hodnoty. V tomto posunu je i kus frustrace z toho, že se dosavadní ekumenická shoda, kterou vypracovali teologové v záležitostech učení, v dostatečné míře v jednotlivých církvích neprosadila.

Myslíte si, že ekumenické snahy na místní úrovni odpovídají dosavadním výsledkům oficiálního dialogu mezi křesťanskými církvemi? Jaké rezervy dosud máme v praktické ekumeně?
Neodpovídají, a to ani možnostem, které dávají úřední směrnice katolické církve – ať na úrovni centrální či na úrovni České biskupské konference. Zbývá ještě dost prostoru, než narazíme na hranice (jež tyto směrnice rovněž vytyčují). I proto jsem napsal „evangelické direktorium“: ve snaze povzbudit místní obce, aby tento prostor využily.

A co naopak pokládáte za nejcennější posun ve vzájemných vztazích mezi církvemi?
Když jsem končil studia, musela moje katolická kamarádka žádat o povolení, zda se smí účastnit evangelické bohoslužby, při níž jsem měl své první kázání. Stačí to? Vzájemné styky, vzájemné návštěvy křesťanů (teď nemluvím o církvích, nýbrž o jednotlivých křesťanech různé příslušnosti) již neprovází obava z infekce; a společné bohoslužby nás ujišťují, že k sobě máme blíž, než jsme si mysleli.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou