Farářem mezi dudáky
Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016, Autor: Radek Gális
Příloha: Diecézní zpravodajství - Českobudějovická diecéze
Na dudáckém festivalu ve Strakonicích se P. PAVEL KUNEŠ (79) ocitl ve dvojroli. Nejprve sloužil mši svatou a když sundal ornát, pokračoval v hraní lidových písní na dudy v chodském kroji. Jeho předci totiž z této oblasti pocházejí.
P. Pavel Kuneš, který momentálně působí v Klecanech, se cítí dobře i v dudáckém kroji. Snímek Radek Gális
Jste kněz, který se stal dudákem, nebo dudák, který se stal knězem?
Začal jsem hrát na dudy až v 66 letech, a to už jsem byl přes čtyřicet let knězem. Dudy se mi ale odjakživa líbily, že jsou krásné na koukání a mají hezký zvuk, dvojhlas. Když jsem si je pořídil, teprve jsem užasl, co je to za nástroj a jaký má na lidi vliv. Když někam přijdu a otevřu kufr, všichni se naráz usmějí. Kdybych si koupil stradivárky a ukazoval je, tak se to někoho ani netkne. Dudy ale zaujmou každého, takže už mám půl sympatií na své straně, aniž bych na ně vůbec začal hrát.
Učil jsem se na ně sám, protože tehdy před 14 lety jsem nenašel v Praze nikoho, kdo by na ně hrál. Měl jsem školu Josefa Režného, který patří mezi zakladatele těchto festivalů, a podle ní se naučil hrát. Jenže když se člověk učí sám, trvá mu to jednak déle a jednak se naučí některé zlozvyky, které se pak těžko odbourávají.
Znáte ještě jiného faráře, který hraje na dudy jako vy?
Znám jen jednoho takového kněze, vikáře ve Vlašimi Jaroslava Konečného, který ovšem hraje na deset nástrojů, poněvadž je Magistr Artis. Je vystudovaný varhaník a hobojista a hraje na klarinet a všechny možné historické nástroje – a kromě jiného právě na české dudy. Začal ale teprve nedávno, před několika lety, takže do té doby jsem byl nejlepším dudákem mezi faráři a také nejlepším farářem mezi dudáky. Poněvadž žádný jiný nebyl.
Je pro kněze výhodou, když umí hrát na hudební nástroj?
Myslím, že je to úžasná výhoda. Když máme nějaká farní setkání, někdy hraju na dudy a společně zpíváme. A když máme farní dovolenou, na kterou nás jezdí i padesát, vždycky je budíček s dudami. Všichni vylezou z pokojů a půl hodiny zpíváme lidové písně, pak máme společnou zpívanou modlitbu a teprve potom jdeme na snídani.
