Historie zvonů sahá dávno do minulosti a v každé oblasti se jejich vývoj liší – jinak probíhal v Evropě, jinak v Asii. Popsat dějiny zvonů v krátkosti nelze, spíše je to námět na rozsáhlou odbornou publikaci. Všeobecně se má za to, že nejstarším funkčním zvonem u nás je zvon Vilém ve věži děkanského kostela v Havlíčkově Brodě (údajně z roku 1300, ale seriózní odhady slevují o několik desetiletí). Velmi starý zvon vyzvání v Benešově (z roku 1322). Nejstarší známý zvon na našem území, datovaný 1286, je pak uložen v muzeu v Chebu. Zvonů ze 14. století nacházíme po našich věžích více, ale většinou o nich nemáme spolehlivé údaje.

Životnost zvonu je obecně velmi dlouhá. Záleží na míře používání a na celkovém zacházení. Šest set let starý zvon může zaniknout během několika vteřin pod dobře mířeným úderem palicí v rukou „sběrače kovů“, což je v současnosti bohužel velmi častý případ; kvůli problematickým zákonům o výkupu kovů se tomu dá jen těžko bránit. Nebo stačí úmyslně založený požár jako před několika lety v Železném Brodě (historickou zvonici i se zvonem zde v roce 2007 oheň zcela zničil – pozn. red.

To je spíš takový rozšířený mýtus. Zvony se ve válkách rekvírovaly – podobně jako třeba cínové varhanní píšťaly nebo křtitelnice. Samotná zvonovina je však údajně pro výrobu zbraní nepoužitelná, nicméně může posloužit jako dílčí součást taveniny.

Zvony vydrží hodně. V současnosti se jim však dostává velké neúcty: věže jsou zanedbané, holubincové příkrovy až několikacentimetrové. Pro mě je to smutný „folklor“, příznačný pro naše zeměpisné šířky. Vina však není jen na správcích kostelů, ale především na farnících. Kde jich je málo nebo chybí zcela, nelze se divit. Ale neudržované zvonice znám i ze živých a aktivních farností. Asi se zapomíná, že i věž je součástí domu Božího. Jednou za čtvrtletí vzít hadry, kartáče a smetáky a věž vyčistit přitom zabere půl dne. Vzpomínám na nedávnou hysterii kolem ptačí chřipky – dát tehdy do médií několik fotografií z vybraných věží, možná by se rozjel nevídaný kolotoč opatření.

Restaurovat se dá vše, ale není to nic jednoduchého. Spíš bych zde podtrhl varování před nezodpovědnými amatérskými zásahy.

Zvon je naladěn již při odlití. Do jeho hlasu sice i potom zasáhnout lze, ale je to téměř vždy poněkud rizikové. Špičkoví zvonaři se takovým úpravám, které se provádějí broušením stěny zvonu, vyhýbají. Musím ale přiznat, že dnes asi neznám zvonařství, kde by se bez toho zcela obešli.

Ostře protestuji proti výrazu „práce zvoníka“ (úsměv)! To není práce, ale služba! Pokud zvonění někdo chápe jako pouhou „práci“, raději by neměl na věž chodit. Od toho se také odvíjí můj odpor vůči elektrickému zvonění. Zvonická služba je posláním a je třeba naučit nejširší veřejnost znovu ji takto chápat. Že zvoníci téměř vymřeli, není chybou mladších generací. Tím spíše je ovšem třeba mladé farníky ke zvonické službě motivovat. Je jasné, že snad nikdo se dnes nebude chtít k této službě uvázat s tím, že tak přijde prakticky o všechny víkendy. Ale je to úplně stejné jako s varhaníky a kostelníky. Nikde není psáno, že při kostele musí být jen jeden zvoník. Čím jich bude více, tím lépe, budou se moci střídat.

Zvonění je službou, která je návyková. Kdo to jednou zkusí, většinou tomu propadne – a těch případů znám hodně, dokonce i z řad někdejších propagátorů a zastánců elektrifikace zvonů! Takže – ať mi nikdo nevykládá, že v kostele, kde je kolem oltáře každou neděli osm až deset ministrantů, by nebylo možné ruční vyzvánění zorganizovat! Elektrické vyzvánění jsem jakožto diecézní kampanolog ochoten připustit pouze tam, kde skutečně není nikdo, kdo by mohl zvonit.

Pro naše zvony byla nejhorší devadesátá léta minulého století, kdy se elektrifikovalo doslova živelně a bezhlavě. Dnes vývoj mírně pokročil správným směrem, co se týká stavby a vlastností elektrických vyzváněčů. Dokud však budu diecézním kampanologem a nikdo mě z této funkce neodvolá, budu v prosazování ručního vyzvánění velmi důsledný a elektrické zvonící systémy budu chápat jako řešení nouzové, které schválím s hodně velkým sebezáporem.

Elektrický zvonící systém, byť sebedokonalejší, je pouhým strojem. A každý stroj vyžaduje údržbu. Když si koupíte špičkový automobil a nebudete o něj pečovat, u třetí technické kontroly vám již neprojde. Totéž platí o zvonících strojích. Někdy péče o elektrický zvonící stroj zabere více času než ruční zvonění, a to ani nemluvím o nákladech. Investice do elektrického vyzvánění v živé farnosti je podle mého názoru zbytečným vyhozením peněz, které by mělo být biskupstvím dokonce svým způsobem postihováno.

Je to hudební nástroj jako každý jiný. Ovšem být carillonérem je v Čechách jiné než v Holandsku či Belgii – především díky tomu, že v těchto zemích je zvonohra považována za sekulární nástroj, byť je umístěna na věži kostela. Věže kostelů, přestože jsou jejich stavební součástí, v převážné většině spravuje město, které v součinnosti s carillonérem upravuje režim produkcí. Sekularizace zde došla tak daleko, že jsou jednou z nejčastějších motivací pro využívání zvonoher třeba městské trhy nebo nejrůznější světské oslavy. Pokud by se u nás podařilo prosadit stavbu jednoho nebo více nástrojů na věžích kostelů, rozhodně bych si to takto nepředstavoval. Asi bych prosazoval podobnou linii, jakou praktikujeme v pražské Loretě – produkce zvonohry jsou reflexí liturgie a režim produkcí se od toho odvíjí – například v adventu nebudeme hrát příliš „odvázané“, byť hodnotné skladby starých mistrů, ale vyjdeme z adventního repertoáru.

Krize, která zasáhla Evropu, si vybrala oběť i zde. Organizace sice zatím oficiálně nezanikla, ale o jejích aktivitách se dovídám stále méně. Poslední akce, na niž jsem byl pozván, se uskutečnila v roce 2010.

Snažím se, ale není to jednoduché. Aby mělo smysl toto umění u nás rozvíjet, bylo by třeba ještě alespoň dvou až tří nástrojů. Zatím to vypadá slibně v Hradci Králové, zato v Litomyšli jsem to vzdal a nejspíš to vzdám i v Českém Krumlově. Jisté naděje se ale rýsují v Písku. A pak – kladu si nárok vybrat si své pokračovatele. Jakmile k tomu někdo přistupuje s prvotním cílem „učinit se slavným“, má u mě smůlu. Naštěstí jsem zatím obklopen lidmi, kteří mají v tomto smyslu jinou motivací.