26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ztišit se před Hospodinem

4. 12. 2018

|
Tisk
|

Jako by se lidstvo ocitlo v rychle rozjetém vlaku, který nemá jasný cíl. Papež František v encyklice Laudato si’ nabádá, abychom přibrzdili. Překotný technický vývoj člověku pomáhá, ale také ho zbavuje vnitřní stability, soustředěnosti a zakotvenosti. Kde nabrat dech?

Vydání: 2018/49 Adventní věnec zve k modlitbě, 4.12.2018, Autor: Martin T. Zikmund


Vidíme to v dopravních prostředcích: řada lidí prostě neumí pozorovat z okna krajinu, číst knížku nebo se tiše bavit se sousedem. Místo toho vytáhnou mobil a přenesou se do světa her a virtuální reality, anebo bez ohledu na okolí hlasitě telefonují o svém soukromí. Dnes už nepíšeme dopisy, ale chatujeme nebo si posíláme esemesky, případně stručný mail. Komunikace se zrychlila a zpovrchněla. I naše vztahy tím trpí – nic jako by nezůstávalo pevné, ani rodina.
„Naše doba si vysloužila charakteristiku ‚tekutá‘, protože jejími rysy jsou chaos, ambivalence, nejistota, nahodilost a neustálá změna pravidel. Je jako řeka, jejíž proud přešel z poklidu a plynulosti do fáze peřejí a vodních vírů…,“ popsal situaci britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman.
Tato tekutá doba vyvolala potřebu záchytných bodů a pevné půdy, „aby denní život nebyl jen tisíce nesouvislých střepin, ale jeden celek,“ jak v rozhovoru upozorňuje Jan Šedivý.
Jeho nedávno vydaná knížka To opravdové zůstává (Cesta 2018) se našemu tématu věnuje ještě ve větší hloubce.
Zájem roste
To, co dává životu požehnaný rytmus už od biblických dob, je svěcení odděleného dne. Kdy jindy než dnes by se měla stávat neděle časem, kdy se vědomě odkloníme od práce a starostí (ale také od našeho sobeckého „já“) a věnujeme ho církvi a rodině? Už našim starším bratrům židům se osvědčila zásada: „Ne my držíme sobotu, ale sobota drží nás.“
Na této tematické dvoustraně chceme položit důraz na vztah k Bohu, a to skrze modlitbu a usebrání. Jde o ztišení před Hospodinem a ztišení před sebou samým.
O pobyty v klášterech a kurzy kontemplace, které se mohou stát vstupní branou k takovéto modlitbě, dnes roste zájem. Tam, kde se lidé modlí a po modlitbě touží, žije naděje.
Duchovní cvičení byla až donedávna nerozlučně spojena s příslušností k církvi. Kdo se věnoval kontemplaci, ten byl pevně zakotven v křesťanství. V posledních desetiletích se však stále častěji setkáváme s lidmi, kteří hledají duchovní hloubku, a zároveň se nehlásí k žádnému církevnímu společenství. Mnozí nejsou vůbec pokřtěni. Nezajímají se o instituci, ale hledají duchovní prohloubení bez formální vazby.
To je úplně nový vývoj. Setkávám se s ním v každém ze svých kurzů kontemplace jak v Německu, tak i zde. V Evropě máme oblasti, kde ještě před desetiletími bylo samozřejmé být křesťanem a kde dnes přitom 80 a víc procent dětí není pokřtěno.
Lidé hledají orientaci ve svém neklidu a rozpolcenosti. Potřebujeme takovou duchovní praxi, která je schopna integrovat nejrůznější informace, názory a činnosti tak, aby denní život nebyl jen tisíce nesouvislých střepin, ale jeden celek. Lidé zároveň touží po něčem, co životu dává hlubší smysl a co jim umožní být více člověkem. Duchovní hledání vždycky nějakým způsobem souvisí s nejdůležitějšími hodnotami našeho lidství: s láskou, důvěrou, pravdivostí, radostí, ale také s hojením duševních zranění, s odpuštěním a smířením. Lidé tuší, že cesta kontemplace umožňuje vrůstat do zkušenosti těchto základních hodnot.
Jsou to tři formy modlitby, které spolu souvisejí a navzájem se doplňují. Po staletí byly praktikovány často i během jedné modlitební doby. V prvním způsobu převládala rozumová činnost, vyjádřená slovy a myšlenkami. Říkalo se jí „oratio“ (modlitba, jak ji většina lidí chápe). Ta přecházela do modlitby, kde se víc zdůrazňovaly city a například touha změnit něco ve svém životě. Říkalo se tomu „meditatio“, tedy meditace. Po nějaké době slova a myšlenky dozněly, citové pohnutí vyprchalo, všechno v člověku se uklidnilo a modlitba přecházela do stavu „contemplatio“, kde člověk se svou myšlenkovou aktivitou ustupuje a plně se odevzdává vedení Ducha Svatého.
Koncem středověku se ústní modlitba, meditace a kontemplace začaly chápat jako tři samostatné a oddělené způsoby modlitby. Kontemplace byla navíc často ztotožňována s mimořádnými jevy, vizemi a extázemi, což vedlo k tomu, že ze strany některých církevních autorit vznikla vůči kontemplaci nedůvěra. Kontemplace byla stále více chápána jako mimořádný dar, o který by běžný člověk neměl usilovat. Mělo se za to, že každý, kdo má tento dar, patří do kláštera.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou