Mysleti něco upřímně stalo v česku bonmotem pokleslé politiky, když není argument, kde chybí schopnost, argumentuje se neprokázanou poctivostí. Zakladatel Ignác poznal i na bojišti, jak podstatná je příprava, zručnost, obratnost... které bez výcviku z nebe nepadají. Tak studium i praxe a dokonce, což asi kámen úrazu, cvičení duchovní jako technika usnadňující lidský přístup. Nebyl to objev, ale ta vojácká přímost byla asi moc světská. Efekt byl překvapivý a s ním i úspěch na sebe nedali čekat. Asi jako na sportovišti amatér a profesionál. Byla v tom i rizika, ambiciozních exjezuitů nechybělo nikdy, jsou i jiní, ale těm se to odpouští snáze. Tak i posun universitního života možná změnil stát víc, než se zdá. Inspirace k byrokracii, jednotě říše, jazyku sdílenému všemi nešla přehlédnout. Kdo seje vítr, v tomto případě jistě svěží a občerstvující, sklízí bouři, druzí mu prostě nestačí. Jesuity jsem nepotkal, na vesnice už dlouho nějak nepatří. Mají určitě pevnou sebereflexi, kterou pohled z dálky nedoplní. Dokázali se inkulturovat na Dálném Východě, proč ne v Evropě, třeba nám sdělí. A z bří Rahnerů stejně mám raději Huga, pro mne psal podstatněji.