Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: KT KT

Z POSELSTVÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. K SVĚTOVÉMU DNI MÍRU
Naslouchejte všichni výzvě Petrova nástupce, který volá: Na počátku nového roku 2004, zůstává mír možný. A je-li možný, je také povinností!

Mé první poselství ke Světovému dni míru v roce 1979 Pro dosažení míru je třeba k míru vychovávat zapadalo do brázdy vyorané mým předchůdcem, papežem Pavlem VI., který chtěl, aby se 1. ledna každého roku slavil Světový den modliteb za mír. Ve svých jedenácti poselstvích krok za krokem vysvětloval různé kapitoly pravé a vlastní 'vědy míru'. Sám jsem se během dvaceti pěti let pontifikátu snažil postupovat vpřed na této cestě. Tak vznikla syntéza mírového učení a nyní nezbývá než pracovat na tom, aby ideál mírumilovného soužití vstoupil do svědomí jednotlivců i národů. My křesťané cítíme, že povinnost vychovávat samy sebe i druhé k míru patří k samému duchu našeho náboženství. Vždyť pro křesťana hlásat mír znamená hlásat Krista, který je 'naším pokojem' (Ef 2,14), hlásat jeho evangelium, jež je 'evangeliem pokoje' (Ef 6, 15), volat všechny k blahoslavenství být 'tvůrci pokoje' (srov. Mt 5,9) .

MÍR JE MOŽNÝ, MÍR JE POVINNOSTÍ
'Pro dosažení míru je třeba k míru vychovávat', to je dnes ještě naléhavější než kdy jindy, protože lidé tváří v tvář tragédiím, jež i nadále trýzní lidstvo, jsou pokoušeni propadat fatalismu, jako by mír byl nedosažitelný ideál. Avšak církev vždycky učila a ještě dnes učí velmi prostému axiomu: Mír je možný. Církev dokonce neúnavně opakuje: Mír je povinností. Součástí této výchovy k míru je proto i nutnost vést jednotlivce i národy k tomu, aby respektovali mezinárodní řád a dodržovali závazky přijaté vládními představiteli, kteří je oprávněně zastupují. Mír a mezinárodní právo jsou navzájem úzce spojeny: právo podporuje mír. Již od úsvitu civilizace se lidská seskupení starala o to, aby mezi sebou stanovila dohody a pakty, které by předcházely svévolnému užívání síly a umožňovaly mírumilovné řešení sporů, jež postupně vyvstávaly. Je třeba uznat, že Organizace spojených národů, navzdory omezením a zpožděním, zaviněným většinou neplněním závazků jejích členů, zásadně přispěla k tomu, aby se rozšířilo respektování lidské důstojnosti, svoboda národů a požadavky rozvoje, a připravovala kulturní a institucionální podmínky pro budování míru. Avšak opakuji přání, které jsem vyjádřil v roce 1995 na 50. všeobecném shromáždění OSN v New Yorku: 'Je třeba, aby se OSN pozvedala stále více ze stavu chladné instituce administrativního typu na mravní ohnisko, v němž by se všechny národy světa cítily doma a rozvíjely společné vědomí, že jsou 'rodinou národů'.

ZHOUBNÁ METLA TERORISMU
Mezinárodní právní řád dnes jen obtížně čelí konfliktům, jichž se účastní také společenské organizace, jež nemají charakter tradičního státu. To platí zvláště v případě teroristických skupin. Nicméně aby byl boj proti terorismu vítězný, nesmí se vyčerpat pouze v represivních a trestných operacích, ale musí se projevovat také na politické a pedagogické úrovni: na jedné straně odstraňováním příčin, jež daly vzniknout nespravedlnostem, z nichž často vyvěrají popudy k nejzoufalejším a nejkrvavějším činům; na druhé straně důslednou výchovou k respektování lidského života za všech okolností: jednota lidského pokolení je totiž silnější než nahodilá rozdělení, jež oddělují lidi a národy. V nutném boji proti terorismu je tedy nyní mezinárodní právo povoláno k tomu, aby vypracovalo právní nástroje, vybavené účinnými mechanismy prevence, kontroly a potlačování zločinů. V každém případě demokratické vlády dobře vědí, že použití síly proti teroristům nesmí opravňovat k zřeknutí se zásad právního státu. Politická řešení, která by hledala úspěch, aniž by brala v úvahu základní lidská práva jsou nepřijatelná: cíl nikdy neospravedlňuje prostředky!

CIVILIZACE LÁSKY
Považuji však za nutné připomenout, že k nastolení pravého míru ve světě musí spravedlnost najít své doplnění v lásce. Jistě, právo je první cesta, kterou je nutno se vydat, aby se dospělo k míru. A národy musí být vychovávány k respektování takového práva. Nedojdeme však na konec cesty, jestliže spravedlnost nebude doplněna láskou. Spravedlnost a láska se někdy zdají být protikladnými silami. Ve skutečnosti jsou to jen dvě tváře téže reality, dvě dimenze lidské existence, které se musí navzájem doplňovat. Potvrzuje to historická zkušenost. Ta ukazuje, že spravedlnost se často nedokáže oprostit od zloby, nenávisti a krutosti. Spravedlnost sama nestačí. Může dokonce dospět k popření sebe sama, neotevře-li se oné hlubší síle, kterou je láska.A právě proto jsem vícekrát připomněl křesťanům a všem lidem dobré vůle, že je nutno odpustit, aby se vyřešily problémy jak jednotlivců, tak národů. Bez odpuštění není míru! Opakuji to i při této příležitosti, maje na očích zvláště krizi, která vládne v Palestině a na Středním východě. Řešení velmi těžkých problémů, jimiž už příliš dlouho trpí obyvatelstvo těchto krajů, nebude nalezeno, dokud nebude překonána logika prosté spravedlnosti a dokud se neotevřeme také logice odpuštění.Křesťan ví, že láska je důvodem, kvůli němuž Bůh navazuje vztah s člověkem. A je to opět láska, kterou On očekává od člověka jako odpověď. Láska je proto nejvyšší a nejvznešenější formou vztahu i mezi lidskými bytostmi. Láska tedy bude muset proniknout všechny oblasti lidského života a rozšířit se také na mezinárodní řád. Pouze lidstvo, v němž vládne 'civilizace lásky', se bude moci těšit z autentického a trvalého míru.Na počátku nového roku chci připomenout ženám a mužům všech jazyků, náboženství a kultur antické rčení: 'Omnia vincit amor' (Láska vítězí nade vším). Ano, milovaní bratři a sestry ve všech částech světa, nakonec zvítězí láska! Každý ať se zasazuje o to, aby toto vítězství uspíšil. Koneckonců všechna lidská srdce dychtí právě po ní.

Ve Vatikánu 1. ledna 2004

Snímek Jaroslav Hodík