Britský Armén rozsvěcí svíčku v kostele v Donaghadee na památku svých umučených krajanů. Snímek ČTK

 

V uplynulém týdnu to oznámil arménský patriarchát. „Arménská církev nekanonizuje, uznává však svatost těch, kdo ji prokazatelně projevili anebo na ně lidé jako na svaté pohlížejí. Církev chce takto vyjádřit, že uznává dějinný fakt genocidy a trvá na něm,“ vyjádřil se patriarcha Karekin II. Slavnostní liturgií 23. dubna v katedrále v Ečmiadzinu vyvrcholí vzpomínkový rok na masakr, jenž začal roku 1915 právě v tento den. Památný letopočet bude symbolicky připomenut časem 19.15, kdy ceremonie skončí. Na 24. duben, kdy si Arméni po celém světě svou genocidu připomínají, připadne napříště liturgická památka mučedníků.

 

„Prohlášení obětí za svaté je rozhodně též politický akt, gesto, jež má přitáhnout pozornost světa k tomu, co se kdysi stalo. Uplynulo už sto let, a Arméni se stále nedovolali spravedlnosti,“ zmiňuje armenistka Milada Kiliánová. „První z genocid 20. století“, jak bývá někdy masakr Arménů nazýván, totiž uznává jako historický fakt pouhých dvacet států světa. Česko mezi ně – na rozdíl například od Slovenska či Vatikánu – nepatří. Arméni coby křesťanská menšina čelili v Osmanské říši častým pronásledováním, desetitisíce jich byly povražděny v letech 1895 a 1896, 30 000 obětí si vyžádal masakr v Kilíkii roku 1909. V noci z 23. na 24. dubna 1915 zatkli osmanští Turci několik set představitelů arménské inteligence, jež obvinili z kolaborace s Rusy. Poté se zaměřili na zbytek populace. Část zahynula v koncentračním táboře v Aleppu, část vyhladověním v poušti, zastřelením či upálením. Kolem půlmilionu Arménů našlo útočiště v okolních státech.

 

„Ti Arméni, kteří přijali islám, byli ušetřeni, malé děti byly přijímány do tureckých rodin, poturčovány a islamizovány,“ doplňuje Kiliánová. „Nešlo primárně o etnicitu, nýbrž o příslušnost k nežádoucí náboženské menšině.“ Až do 30. let 20. století pak Turci likvidovali i vzpomínky na arménskou kulturu zachycené v názvech vesnic, architektuře budov apod.

 

Zatímco pro Armény jde dodnes o nevyřešené trauma a stmelující prvek identity, Turecko genocidu popírá. Za spáchané zločiny nebylo nikdy potrestáno. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan sice v loňském roce jako vůbec první turecký představitel vyjádřil soustrast potomkům obětí, masakr však označil pouze za událost s „nehumánními následky“ danou okolnostmi světové války. Formální omluva nikdy nepadla. „Většina Turků zná jen oficiální verzi, podle níž se nic nestalo, a pokud ano, mohli si za to Arméni sami. Intelektuálové a zástupci občanské společnosti mají často jiný názor, jenže ho musejí veřejně skrývat – například spisovatel Orhan Pamuk totiž takto skončil před soudem za urážku ‚turectví‘,“ podotýká armenistka Kiliánová s tím, že díky aktivistům a internetu se pohled turecké společnosti přece jen zvolna mění.

 

Ač někteří členové EU podmiňují uznáním arménské genocidy případný vstup Turecka do Unie, turecká strana zatím výrazný obrat nechystá a není k němu mezinárodním společenstvím cíleně tlačena. Turecko je pro Evropu důležitým spojencem a již od roku 1952 platným členem NATO. Ještě v roce 2011 přerušili Turci politické i obchodní a vojenské vztahy s Francií, když ta schválila zákon, kde vyvraždění Arménů zahrnula do seznamu genocid, jejichž popírání podléhá trestu.