Na cestě k usmíření
Vydání: 2004/8 Stárnutí a podzim života, 8.9.2004, Autor: Vojtěch Vlček
CHORVATSKO V RÁMCI STŘEDOEVROPSKÝCH KATOLICKÝCH DNŮKřesťanství do Chorvatska přinesli nejprve římští a od konce 8. století franští misionáři. Nad následnými misiemi z Byzance v 9. století nakonec převážily latinské vlivy. Od 10. století zde existoval vlastní stát, který se na počátku 12. století spojil personální unií s Uhrami. Od roku 1527 až do konce první světové války bylo Chorvatsko součástí Habsburské monarchie, přičemž značná část území byla v 16. - 18. století pod nadvládou Turků.
Naprostá většina Chorvatů se však identifikovala s katolictvím, i když v době tureckých válek byly některé oblasti obsazeny pravoslavným obyvatelstvem, hlásícím se k Srbské ortodoxní církvi. V roce 1918 se Chorvatsko stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Krátké období ustašovského Chorvatského státu za 2. světové války vystřídalo členství v komunistické federativní Jugoslávii.
"OČISTA ZEMĚ"
Vedoucí politickou silou v zemi po druhé světové válce se stali domácí komunisté v čele s Josefem Brozem Titem, hlavním organizátorem protifašistického partyzánského odboje. Jugoslávští komunisté se sice vydali vlastní "národní" cestou budování komunismu, dovršenou roztržkou se sovětským vedením v roce 1948, ale nikoli cestou menšího teroru. Zahájili boj také proti katolické církvi jako proti nejsilnější "opoziční" organizaci. V celé Jugoslávii se tehdy hlásilo ke katolictví 40 % obyvatelstva, nejvíce právě v Chorvatsku a Slovinsku (80-90 %) . Během poválečného zatýkání a procesů před vojenskými a lidovými soudy docházelo vedle trestání válečných zločinců a nacistických kolaborantů často také k vyřizování účtů s odpůrci komunistů. Během této tzv. "očisty země" bylo v Jugoslávii zabito nebo popraveno nejméně 243 kněží a dalších 89 jich bylo prohlášeno za zmizelé.
Když jugoslávští biskupové odmítli Titův návrh, aby se oddělili od Říma a vytvořili národní církev, následovala série proticírkevních opatření: odstranění křížů ze škol a veřejných budov, zrušení některých kněžských seminářů, likvidace katolického tisku, omezení výuky náboženství pouze na základní školy, rozpuštění katolických organizací a spolků. Státní média zahájila silnou proticírkevní kampaň, nemocnice vedené řády byly zestátněny a řádové ošetřovatelky a ošetřovatelé vypovězeni; stejně tak ve školství. Završením komunistických represí bylo odsouzení záhřebského arcibiskupa A. Stepinace 14. října 1946 k 16 letům vězení.
LÉTA BEZ VATIKÁNU
V listopadu 1952 komunistická vláda vypověděla ze země apoštolského nuncia a s Vatikánem přerušila všechny vztahy. Nová ústava z ledna 1953 sice proklamovala náboženskou svobodu, ale také vysloveně omezovala působnost církve na záležitosti čistě duchovní, tj. na prostor kostela, a proklamovala jednoznačně ateistický charakter školství. Zlepšení postavení církve nastalo až podepsáním tzv. bělehradského protokolu v roce 1966 představiteli komunistické Jugoslávie a Svatého stolce, který zaručoval věřícím náboženskou svobodu. Diplomatické vztahy s Vatikánem byly opět navázány a v roce 1971 přijal papež Pavel VI. prezidenta Tita. Přes přetrvávající omezení se nesla 60. a 70. léta v duchu rozvoje církevního díla, obnovy farností, růstu počtu bohoslovců a katechetů, masové účasti na poutích a také při kanonizaci chorvatských světců v Římě (N. Tavilic roku 1971 a L. Mandic roku 1983). Rozpad komunistické Jugoslávie a vznik samostatného chorvatského státu přinesly církvi naději na zlepšení podmínek pro náboženský život. V roce 1991 byla teologická fakulta v Záhřebu znovu včleněna do státní univerzity, od školního roku 1991/1992 byla na školách zavedena nepovinná výuka náboženství, jíž se zúčastňuje většina dětí. V roce 1992 byla namísto bývalé Biskupské konference Jugoslávie ustavena v zemi vlastní biskupská konference.
SPOLUPRÁCE PŘI OBNOVĚ
Během války na území bývalé Jugoslávie v letech 1991-1995 zemřely tisíce Chorvatů a do země přišly statisíce uprchlíků (především z Bosny a Republiky Srbská Krajina). K obnově zničených vesnic a měst výrazně přispěly charitní organizace z Rakouska, Německa a Itálie a také domácí chorvatská Charita. V prosinci 1996 byla podepsána dohoda mezi politickými zástupci Chorvatska a Vatikánem, jež potvrzovala spolupráci státu a církve v oblasti školství a kultury, otevřela církvi možnost duchovního působení v policii a armádě a přislíbila brzké řešení právních a hospodářských otázek církve.
Restituce církevního majetku, zestátněného v období komunistické vlády, přinesl už zákon z října 1996 a dohoda o hospodářských otázkách mezi státem a církví byla podepsána v Záhřebu v říjnu 1998. Přes stupňující se nepřátelství mezi národy Srbů a Chorvatů v první polovině 90. let se snažili nejvyšší představitelé katolické církve v Chorvatsku a Srbské ortodoxní církve navázat ekumenické vztahy na nejvyšší úrovni, např. v roce 1992 v St. Gallenu či v Sarajevu roku 1994. K usmíření a ekumenické spolupráci vyzval balkánské národy také papež Jan Pavel II. při návštěvě Chorvatska v září 1994, Bosny v dubnu 1997 a při svých dalších cestách do Chorvatska (1998 a 2003).
V první polovině 90. let se představitelé církví snažili navázat ekumenické vztahy na nejvyšší úrovni.
Sdílet článek na:Sekce: Zahraniční, Zpravodajství, Články
