Kardinál Czerny mezi uprchlíky
Vydání: 2022/13 Papež navštívil zraněné děti, 22.3.2022, Autor: Alena Scheinostová
Už podruhé během několika dní cestoval na Ukrajinu kardinál Michael Czerny SJ, aby svou přítomností vyjádřil solidaritu a soucit papeže Františka. Tentokrát ho doprovázel i český kněz Petr Vacík SJ.
Kardinál Czerny navštívil ukrajinské uprchlíky přijaté například v rodinách řeckokatolických kněží. Snímek Petr Vacík
Zatímco minule kardinál Czerny putoval po ukrajinsko-maďarské hranici, nyní tam zamířil přes Slovensko. Na ukrajinském území se v těchto dnech pohybuje také druhý vatikánský diplomat a papežův blízký spolupracovník, papežský almužník Konrad Krajewski. „Z těchto dvou vyslanců je kardinál Czerny tím, kdo nekoordinuje pomoc, ale pohybuje se o to viditelněji, aby byl zjevným znamením papežovy blízkosti, jako kdyby tam byl sám papež. Má tak vyjádřit, že Vatikán je skrze viditelné i neviditelné nástroje ochotný udělat cokoli, čím by přispěl k ukončení války,“ vysvětlil KT P. Petr Vacík během 3. Evropských sociálních katolických dní v Bratislavě, kde kardinál Czerny svou cestu završil svědectvím a slavením mše svaté.
Vedle P. Vacíka, který je členem Dikasteria pro komunikaci a ředitelem české sekce Vatikánského rozhlasu, doplňoval tříčlennou delegaci ještě Jurij Tichovlis, který má v Czerného Dikasteriu pro integrální lidský rozvoj na starost péči o východoevropské migranty.
Program třídenní návštěvy byl intenzivní: vedle modlitebních setkání nebo rozhovorů s biskupy a kněžími východoslovenských diecézí i Mukačeva či se zástupci úřadů zahrnoval také návštěvu míst na obou stranách hranice, kudy prchají lidé z Ukrajiny.
„Možnost navštívit přímo Ukrajinu nebyla do poslední chvíle jistá, ale podařilo se to a poměrně dlouho jsme pobyli v Užhorodu,“ popsal pro KT P. Petr Vacík. „V tamní katedrále jsme se zúčastnili bohoslužby za mír. Bylo působivé vidět, jak se obyvatelé tohoto města, které nebylo zasažené útoky, modlí za ty, kdo zasažení byli a kdo tudy v takovém počtu procházejí. Objeli jsme i několik center, kde lidé mohou přespat, vyprat si věci a dostat pomoc, než překročí hranice (jsou tam obrovské sportovní haly s tisíci matrací). A také fary, kde bydlí řeckokatoličtí faráři s rodinami a dětmi, ale starají se teď i o další rodiny – což je úplně jiný obraz než anonymní noclehárny,“ vykreslil P. Vacík a pokračoval: „A byli jsme i na samotné hranici. Vidíte tam obrovské fronty lidí se zoufalstvím v obličeji, kteří nevědí, co je na druhé straně čeká. Většinou jsou to ženy a děti, stařenky na vozíčku. Fronta se pohybuje velmi pomalu, lidé čekají v zimě vestoje klidně celý den. Jakmile se ale dostanou přes hranici, už je vítá běžící nápis ve smyslu ‚jste v bezpečí na Slovensku, posuňte si čas o hodinu zpět, pomůžeme vám‘. Očekávají je hasiči, kteří jim vezmou tašky a doprovodí je k centru, kde se můžou ohřát, dostanou najíst a odkud je autobusy rozvážejí do slovenských měst nebo na nádraží. To byly velmi silné dojmy, tím spíš, že jsme je částečně prožili už za tmy,“ říká P. Vacík a v mobilu mi ukazuje snímek kardinála Czerného v dlouhé klerice, jak se brodí blátem vstříc zástupu čekajícímu na odbavení.
S díky a uznáním se na obyvatele sousedních zemí – Poláky, Maďary, Rumuny, ale právě i na Slováky – obracejí ukrajinské autority, církve i Vatikán. Petr Vacík potvrzuje obdivuhodné nasazení Slováků včetně mnoha tamních kněží, seminaristů, řeholnic a dobrovolníků z řad běžných občanů. „Vzpomněl jsem si na věty z předchozí migrační krize jako ‚nepřijmeme ani jednoho uprchlíka‘ – ale najednou tu uprchlíky přijímají úplně automaticky a každý se neuvěřitelně snaží. Lidé mezi sebou pořádají sbírky, aby na hranicích pomohli, přinášejí jídlo. V Tatrách, kde jsme se také zastavili, dali Ukrajincům k dispozici exerciční dům. Přitom jsou ale zároveň sami obdarovaní – jeden slovenský salesián mi řekl: ‚Od té doby, co je tu máme, jsme přestali mít strach.‘ Skrze všechno to zoufalství prosvítá naděje,“ vylíčil P. Vacík. Podle OSN už z Ukrajiny uprchlo přes 3,5 milionu lidí (k datu uzávěrky), solidarita je ale stále obrovská. „Podle mě to není jen tím, že tyto uprchlíky známe, mají podobný jazyk nebo náboženství – myslím, že je to hlubší,“ tvrdí Petr Vacík. „Cítili jsme, že když se o ně lidé začnou starat, změní se i celý jejich postoj k životu a – dá se říci slovy Písma – všechno ostatní je přidáno,“ vysvětluje jezuita a dodává: „Doufám, že to je lekce, která nás vede k něčemu většímu a trvalejšímu – totiž k obrácení.“
ALENA SCHEINOSTOVÁ, Bratislava
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články
