Farník vyráží na paralympiádu
Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016, Autor: Jana Praisová
V brazilské metropoli začíná ve středu 7. 9. paralympiáda, na které se sportovci utkají ve 23 sportech. Do Ria vyráží z Česka 37členná výprava včetně místeckého farníka Radima Běleše.
Ze své páté paralympiády v brazilském Riu de Janeiru by Radim Běleš rád přivezl medaili v hodu kuželkou.Snímek archiv Radima Běleše
Na minulé olympiádě si říkal, že bude jeho poslední, ale po povzbuzování manželky a dcer se dal ještě na další čtyřletý cyklus. Bylo to správné rozhodnutí, protože splnil velice náročná nominační kritéria a do Ria jede, i přes těžkou konkurenci, jako jednička v hodu kuželkou. „Doufám, že jsem dobře připravený a důstojně Rio zvládnu. Úspěch pro mě bude jakákoliv medaile, ale myslím, že připadá v úvahu pouze bronzová,“ říká pokorně sportovec.
Trénuji od zimy
Aby měl šanci na úspěch, připravuje mu trenér plán. „Nedá se říct, že bych každý rok trénoval stejně, ale od zimy se musím hýbat. Nějaké činky a gumy, i když posilovací cvičení nemám moc rád, a potom je to házení. Abych byl schopný házet daleko, musím házet, házet a házet,“ svěřuje se paralympionik. Pohyb je pro něj důležitý také proto, že mu pomáhá udržet si dobrou tělesnou kondici. A i když mu mnozí říkají: „Tak už s tím skonči, všechno tě bolí,“ paradoxně zjišťuje, že když si dá pauzu, bolí ho všechno daleko víc.
Na olympiádu se těší. „Tím, že je paralympiáda hned půl měsíce po olympijských hrách – jsou to ta samá sportoviště, olympijská vesnice, podmínky – ochutnám stejnou atmosféru, jakou zažívají zdraví sportovci,“ říká kuželkář Běleš.
Vteřina, která rozhodla o životě
Jeho nelehká cesta za olympijským ohněm začala v patnácti letech, kdy se srazil na motorce s autem, utrpěl zlomeninu krční páteře a zůstal jako kvadruplegik na invalidním vozíku. Motivaci jít nebo spíše jet životem dál hledal těžko. „První dva roky jsem doufal, že to není trvalý stav. Každou chvíli jsem potkal někoho, kdo mě ujišťoval, že se to zlepší,“ vzpomíná na dobu po úrazu. Pak pochopil, že ne, a musel se s tím srovnat. V tom mu pomohlo jeho mládí stejně jako schopnost se přizpůsobit. Život mu teprve začínal, tak si ho postavil na vozíku.
Ke sportu tíhl odmalička
Důležité bylo, že odmalička tíhl ke sportu. „Když mi půl roku po úraze v Rehabilitačním ústavu Hrabyně někdo řekl, že mohu sportovat na vozíku, řekl jsem, že to pro mě není sport,“ přiznává Běleš. Potom ovšem takové sportovce poznal, a když mu dali poprvé do ruky disk, řekl si: „Jo, to by se mi mohlo líbit.“ A dodává: „Bylo to sice těžké, ale disk mě chytl natolik, že jsem začal trénovat. Pak přišly první závody, první mistrovství republiky, které jsem vyhrál, a už to šlo samo.“ V roce 2000 se nominoval na paralympiádu v Sydney a Rio bude jeho pátý sportovní svátek.
Setkání s vírou
Svůj život nezasvětil pouze sportu, ale také pomoci dalším lidem s handicapem. V roce 1999 založili s kamarádem občanské sdružení APROPO, které provozuje informační servis, zprostředkovává osobní asistenci a pořádá rekondiční setkání.
Na jeden z takových pobytů má nezapomenutelné vzpomínky. Seznámil se na něm totiž s manželkou. „Doprovázela jsem bratra, který byl taky na vozíku. Přeskočila mezi námi jiskra a už to bylo,“ vzpomíná Marcela Bělešová. Do jejich vztahu přinesla také víru v praxi. „Nikdo z naší rodiny nevěřil v Boha,“ konstatuje Radim Běleš. „Ale už v pubertě, když mi někdo řekl, že jsem vznikl nějakým ‚bouchnutím kamene‘, pomyslel jsem si: to je blbost. Já, takový geniální člověk, jsem přece nemohl takto vzniknout,“ žertuje, ale pak vážně pokračuje: „Tak začaly mé úvahy, že něco nad námi musí být. Díky manželce jsem se dostal do katolické rodiny.“ Bůh tam nebyl žádné tabu, normálně se o něm mluvilo. Začal také poznávat lidi, u kterých byla víra běžnou součástí života. Tak si svoje poznatky, že něco existuje, poskládal do mozaiky. „Svátost křtu jsem prožil až v dospělosti,“ doplňuje své vyprávění Běleš.
Přestože rodina je pro něho velkou prioritou, přiznává, že společného času mají čím dál méně. Dospívající dcery mají své koníčky, manželka i on chodí do práce a oba se ještě angažují ve sportu. Jsou rádi, když se večer potkají, aby si mohli v klidu popovídat, zvláště o prázdninách, kdy jsou různé tábory a akce. Výčet zálib tohoto paraolympionika tím ale nekončí – například rád vyráží také na ryby.
Momentálně se ve svém životě cítí naplněný. „Nebo spíš přeplněný,“ upřesňuje. „Nic dalšího bych do něj nevměstnal,“ spokojeně uzavírá.
Sekce: Články, Zahraniční, Zpravodajství
