Evropa potřebuje vzájemné bratrství
Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Kateřina Beščecová
Německá města Cáchy (Aachen) a Münster, poté Lyon a Paříž ve Francii – to byly cíle nedávné zahraniční cesty pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, která se uskutečnila právě 15 let po pádu Berlínské zdi a po sametové revoluci u nás.
Jak probíhala vaše návštěva v Německu?
Nejprve jsem navštívil město Cáchy, kam jsem byl jako čestný člen Evropské nadace pro cášskou katedrálu pozván na její výroční zasedání. Cášský dóm je jakýmsi duchovním symbolem Evropy; jeho dějiny sahají až do 8. století, kdy jej založil Karel Veliký, známý svou snahou sjednotit Evropu. Mezi Cáchami a Prahou existovala poměrně silná vazba už v historii (zvláště za Karla IV., který zde byl korunován na císaře) a její stopy vnímáme i v současnosti. Navštívil jsem také Münster, kde jsem na tamní katolické teologické fakultě v rámci tamního každoročního studijního cyklu přednášek, pořádaného s mezinárodní účastí, přednášel na téma přínosu církve pro sjednocení Evropy. Dotkl jsem se zvláště hledání a budování bratrství mezi národy. Připomněl jsem ideály francouzské revoluce: rovnost, volnost, bratrství, i to, že na rozdíl od snahy po rovnosti a svobodě zůstal právě ideálu bratrství další vývoj mnoho dlužen. A to je úkol pro dnešek: ve vzájemných vztazích usilovat o bratrství, protože právě na něm musí Evropa stát.
Jakým způsobem bychom měli tuto myšlenku uvést do praxe?
Úkolem církve je napomáhat naší společnosti k vytváření klimatu vzájemného bratrství, které by jí prostoupilo na všech rovinách, i na té politické. Tím, že jako církev podáváme na tomto poli společnosti ruku, přispíváme i k budování bratrství v Evropě. Česká společnost má mnoho stínů, například problémy s kriminalitou dětí a mládeže – kdy vraždí už školní děti – a mnohé další. Tyto závažné problémy se nevyřeší jen organizačními opatřeními, zákazy a příkazy. Ty je nutné řešit výchovou, účinnou formací. Na to bohužel naše společnost zatím příliš neslyší. Na tomto poli je církev ochotná se státem spolupracovat. Nechce se nějak vnucovat, ale je pro takovouto spolupráci otevřená. Malé úspěchy už se v tomto ohledu rýsují. Například nedávno proběhlo velmi zajímavé sympozium o rodině, jehož organizátory bylo jak ministerstvo práce a sociálních věcí, tak i Národní centrum pro rodinu, což je organizace založená Českou biskupskou konferencí. Jiným takovým znamením jsou aktivity na poli Charity, orientované na pomoc společnosti. To je směr, kterým bychom měli jít. Dáme tím signály, že jsme schopni a ochotni spolupracovat pro dobro celé společnosti.
V Münsteru jste v této souvislosti přednášel na téma „Náboženství v politických vztazích“ a pár dní poté jste v Paříži kritizoval korupci a nízkou politickou kulturu v Čechách. Ovšem ochota ke spolupráci ze strany politiků zatím není moc velká.
V jezuitském kostele v Paříži jsem 17. listopadu slavil bohoslužbu s českými, slovenskými i francouzskými věřícími. Hovořil jsem mj. o tom, jakou roli církev sehrála v závěru komunismu a v prvních chvílích po pádu komunistického režimu na veřejné rovině, navzdory tomu, že z ní byla během komunismu vyloučena. Také zde jsem mluvil o tom, že je církev ochotna se společností spolupracovat. Nejde jen o to 17. listopad oslavovat a vracet se do minulosti. Důležité je vidět, co jsme ze statečného a odhodlaného nadšení - především studentů, kteří se nasadili i s určitým nebezpečím - po 15 letech pro společné dobro udělali. Rozhlédnout se, nakolik jsme postoupili dopředu. Zdá se mi, že s tím bohužel kontrastuje dnešní politika sobectví a hraní si na vlastním písečku.
Co pro vás osobně znamenal příjezd do Německa právě po 15 letech od pádu Berlínské zdi i pádu komunismu u nás?
Moje osobní kontakty s Německem byly již v době komunismu (stejně jako za posledních 15 let) velmi časté. Sám jsem také mnohokrát otevřeně hovořil o naší minulosti, současnosti i budoucnosti, až mě za to česká politická scéna kritizovala. Pro mě v těchto dnech cesta do Německa znamenala i vzpomínky na minulost, například na korespondenci české a německé biskupské konference v 90. letech, kde jsme se vzájemně omluvili za chyby a bezpráví, kterými jsme si za války i po ní navzájem ublížili. Když se hovoří o pádu komunismu, je nutné připomenout, že církev ve východním Německu byla v té věci silně angažovaná (stejně jako u nás). Myslím, že si tím církev vytvořila určitý nárok, aby se s ní ze strany politiků i společnosti zacházelo podle práva, spravedlnosti a demokracie.
Vztahy české a německé církve ale byly velmi intenzivní i před těmi 15 lety, byť na úrovni „podzemí“...
Ano, já jsem děkoval církvi v Německu. Zvláště ve východním Německu jsme měli obrovskou podporu. Značnou část teologické literatury - protože u nás tehdy žádná k dostání nebyla - jsme měli právě z německého nakladatelství St. Benno Verlag v Lipsku. Biskupové východního Německa nám poskytli volný prostor, takže jsme tam jako turisté přijížděli dvakrát až třikrát ročně a pořádali svá setkání, kterých se účastnilo třeba až okolo tří set lidí... Německá Ackermann Gemeinde pak finančně podporovala různé projekty a německá církev nám v mnoha ohledech vycházela vstříc. Takže kdykoliv se naskytne příležitost, s vděčností o tom hovořím.
Na vaši návštěvu Německa navazovala návštěva Francie - jaký byl její účel?
Setkal jsem se s významnými osobnostmi (např. Jacques Delors, Michel Camdesuss) i s některými čelnými představiteli církevního života (mj. kardinál Philippe Barbarin, lyonský arcibiskupm). Cílem mé návštěvy bylo představení první části třídílného animovaného filmu pro děti „Čas zakládání“ o třech velkých monoteistických náboženstvích (judaismus, křesťanství a islám), kterého se zúčastnila odborná mediální, pedagogická i církevní veřejnost. Tento film byl v duchu tradice Trnkových filmů vytvořen Institutem komunikace, resp. jeho součástí Imago (jehož jediným společníkem je subjekt založený Arcibiskupstvím pražským), ve spolupráci s francouzskou televizní společností CFRT. Je to příspěvek církve k vytváření vzájemných blízkých vztahů mezi dětmi odlišných náboženství a kultur. Film je zatím dabován francouzsky a anglicky, ale pracuje se i na jeho české verzi.
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články
