Vydání: 2009/21 Jsme ve vesmíru sami?, 21.5.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Návštěva Benedikta XVI. v Izraeli byla komentátory již s předstihem hodnocena jako nejtěžší cesta jeho pontifikátu. Obavy panovaly zejména z papežova pobytu v Nazaretu, neboť tamní muslimové jsou známí svými vyhrocenými postoji. Jak se věci vyvíjely přímo na místě, prozrazuje následující reportáž redaktora Katolického týdeníku.

Nazaret – místo, kde Ježíš strávil největší část svého života – již není tím, co býval. Tehdy to byl zapadákov, bezvýznamná usedlost v okrajové a přezírané Galileji. Dnes je to město více než stotisícové, jedno z nejvýznamnějších na severu Izraele. Jiné pak je i z náboženského hlediska. Dominantní část obyvatel v jeho centru netvoří ani Židé, ani křesťané, nýbrž Arabové vyznávající Boha-Alláha. A to dokonce i v okolí největšího křesťanského chrámu na Předním východě, baziliky Zvěstování. Právě zde totiž před několika lety došlo k násilným incidentům proti křesťanům. Ani v předvečer papežova příjezdu tu nebyl klid. Z islámského amplionu, který se takřka dotýkal areálu baziliky, se ozývala hlasitá a neúnavná protipapežská agitace. Místní imám dával najevo, jak velmi nemilá je mu návštěva Benedikta XVI. „Imám mluví až příliš. Mne tyto věci nezajímají, mě zajímá, jestli prodám, nebo neprodám,“ svěřil se mi jeden z arabských obchodníků, jenž postával před svým krámkem. Třeba ho stejně nikdo vážně neposlouchá – utěšoval jsem se, přestože napětí bylo možno ve vzduchu doslova krájet. Kdyby tu v ulicích nebyly rozsety skupinky židovských policistů, asi by to křesťané neměli lehké. A skutečně zanedlouho se na tomtéž místě srotilo několik desítek muslimských mladíků, aby svými transparenty, na nichž byly napsány verše z Koránu, a vyvoláváním hesel dali najevo svou nelibost. „Mohou si říkat, co chtějí, máme tu demokracii, ale pokud udělají něco nezákonného, budou potrestáni,“ řekl mi Nisim, jeden z místních Židů. Muslimové měli na demokracii zřejmě jiný názor, neboť nechali na jeden z domů u baziliky vyvěsit billboard s varováním, že kdo nepřijme islám, bude zatracen. Halekání z amplionu bylo potom slyšet v širokém okolí ještě do pozdních večerních hodin.

VÍTEJ V NAZARETU!

 Noc v Nazaretu netrvala dlouho. Již od čtyř hodin ráno procházely městem skupinky křesťanských poutníků těsně za sebou, takže vytvářely téměř průvod. Mířily svorně k autobusům, které je odvážely k pahorku za městem, kde se měla konat bohoslužba. Na tomto místě chtěli kdysi nazaretští obyvatelé svrhnout Ježíše ze srázu. Tehdy se nakonec nic zlého nestalo – Ježíš klidně prošel jejich středem a město opustil. Tentokrát však izraelské bezpečnostní složky nechtěly nechat nic náhodě a každý z poutníků musel projít několikerými prohlídkami. Přesto již v pět hodin ráno byla polovina z celkového množství padesáti tisíc poutníků na svých místech. Nálada byla od začátku nadějná. „Je velká věc, že papež přijel,“ sdělovala mi Catrina, jedna z opodál sedících mladých katoliček z Kány Galilejské. Vzácnost této chvíle se odrážela na všech. Italové zpívali a tancovali, polští vojáci v uniformách se neustále hrdě fotili před polskou vlajkou, ovšem nejvíce bylo vidět a slyšet arabské křesťany. Už jejich přípravný program na pódiu byl ozvučen tak silně, až jsem z toho nabyl dojmu, že nadměrná míra decibelů zkrátka patří k místním projevům zbožnosti. Bylo každopádně zjevné, že příjezd Benedikta XVI. je pro místní křesťany projevem prestiže. Nicméně bez přítomných Židů by to nebylo možné uskutečnit. Připomínaly nám to vojenské vrtulníky létající nad našimi hlavami nebo vzdušná špionážní loď, která po celou dobu monitorovala problémovou muslimskou čtvrť. Čím více se blížil příjezd papeže, tím sílilo nejen sluníčko, ale i očekávání shromážděných věřících. A s tím i vyvolávání papežova jména: „Ať žije papež!“ – „Jako jsme milovali Jana Pavla II., tak máme rádi i tebe, Benedikte!“ – „Vítej v Nazaretu!“ Takové a podobné skandování trvalo i poté, co byl papež už na místě a chtěl zahájit bohoslužbu – vypadalo to, že se vůbec nedostane ke slovu. „Salam alejkum (Pokoj vám),“ zaznělo konečně z papežových úst a následoval znovu aplaus. Větší část liturgie byla sloužena v arabštině, část pak v latině a také v angličtině. V rámci bohoslužby požehnal papež i pět základních kamenů plánovaných staveb křesťanských institucí v Galileji – z toho dva byly určeny přímo pro Nazaret, kde má být zřízen Mezinárodní institut pro spiritualitu rodiny (což bylo přání už Jana Pavla II.) a škola Dona Boska. Už samotným příjezdem dal papež najevo, že církev se nechce vzdát své přítomnosti v Nazaretu, ale nebude se prosazovat násilím, nýbrž důrazem na vzájemný respekt a pokojné soužití. Mnoho muslimů na tato přátelská gesta slyší a váží si jich. Ne-li, pak vědí, že křesťany potřebují – už kvůli obchodu. Když jsme se skupinou slovenských poutníků a našimi židovskými průvodci po skončení bohoslužby usedli v místní arabské restauraci, bylo to jasné: její muslimští majitelé měli radost, že je dnes v Nazaretu tolik lidí a že si vydělají. Ten místní imám to má těžké – říkal jsem si – vždyť mezi zdejšími muslimy tvoří s tvrdým jádrem svých stoupenců viditelnou menšinu. Ale kdo to má dnes v Izraeli lehké?