Vydání: 2006/42 První roky kněžství, 17.10.2006

Letošního ročníku soutěže Czech Press Photo se zúčastnil také olomoucký fotograf Jiří Doležel, který doprovázel misi Arcidiecézní charity Olomouc do Pákistánu. Za soubor fotografií s názvem „Po zemětřesení, Pakistán, duben 2006“ získal cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

Co pro vás toto ocenění znamená?
Mám obrovskou radost, je to pro mne pocta a povzbuzení k další práci. Cena mi připomíná, že cesta do Pákistánu nebyla marná.

Jak jste se tam vlastně dostal?
Doprovázel jsem Mirka Szücze, který po zemětřesení pomáhal lidem v horách Kašmíru stavět nouzové přístřešky, aby přečkali zimu. V březnu se do Pákistánu vracel jako dobrovolník Arcidiecézní charity Olomouc, aby zjistil, jak nejlépe využít peníze, které Charitě na pomoc Pákistánu darovali lidé v Česku.

Jaká je situace v oblastech po zemětřesení?
Projížděli jsme kolem slumů, hadrových přístřešků, chýší z kamenů a cihel oplácaných blátem, ze kterých čišela chudoba. Zřícené zdi domů nabízely pohled do intimního světa pokojů, kuchyní, ložnic, jejichž obyvatelé je opustili. Mnozí odešli do Islamabádu, aby začali znovu. Kolem města stojí řada táborů, v nichž působí domácí i zahraniční humanitární organizace.

Čeho bylo nejvíce třeba?
Školy pro děti, což bylo i ve finančních možnostech Charity. Jedna vyrostla díky penězům z Česka v Muzaffarabádu a druhá v horské vesnici Kondal Shai u hranic s Indií, kam humanitární pomoc téměř nedosahuje. Děti tam docházejí do školy, která je na hranici sněhu, o pár metrů výš už mrzne. Původní škola vypadala spíš jako salaš bez oken. Uprostřed temné místnosti stála kamna s rourou trčící z okna. Všude kolem bláto a kamení. Děti se učily i ve stanech. Zabalené do šálů a šátků berou drsné podmínky jako dobrodružství. Jsou to podmínky spíš pro výcvik elitních vojenských jednotek než pro výuku dětí.
(jiš, mach)