Bratři z Taizé cestou na Ukrajinu
Vydání: 2022/20 Papež o válce a Kirillovi, 10.5.2022, Autor: Tomáš Kutil
Tři bratři z Taizé se přes Česko, Slovensko a Polsko vydali na Ukrajinu. Na cestě, která začala na konci dubna, stráví dva až tři týdny. V Praze nám jeden z nich, bratr Benoît (Benedikt), poskytl rozhovor.
Bratrům z Taizé se podařilo dostat na Ukrajinu. Na snímku jsou u dobrovolnického centra v Mykolajivské oblasti. Bratr Benoît je druhý zprava. Ve středu 4. května večer se pak společně modlili s místními lidmi ve Lvově. Snímek Petro Vercholjak
Proč jedete na Ukrajinu?
Chceme především vyjádřit solidaritu tamním lidem, kteří trpí. Při té příležitosti také navštívit země, které přijaly největší množství uprchlíků. Doufáme, že bude možné navštívit západ Ukrajiny, Lvov a další místa. Chceme se dostat co nejblíže lidem, kteří čelí utrpení, a zjistit, jak jim co nejlépe pomáhat.
I západ Ukrajiny je dnes terčem raketových útoků. Zvažovali jste bezpečnost vaší cesty?
Nechceme dělat žádné potíže a zbytečně zaměstnávat lidi, kteří mají i bez nás spoustu starostí a povinností. Ale ptali jsme se několika přátel na Ukrajině, zda je to vhodné, a všichni nám řekli: „Bude to silná ukázka přátelství, prosím, přijeďte.“ Samozřejmě jsme také v kontaktu s místními úřady. Bez jejich schválení nebudeme nic podnikat. Naším cílem není ukázat, jak jsme stateční, ale svou návštěvou vyjádřit solidaritu a blízkost.
Co všechno máte v plánu?
Během cesty se účastníme modlitebních večerů v duchu Taizé a setkáváme se s lidmi a organizacemi, které se věnují uprchlíkům z Ukrajiny. V Praze jsme proto navštívili Charitu, skauty i jednu husitskou farnost, která přijala hodně běženců. Těší mě, že i v Česku lidé pomáhají. Je ohromující vidět tolik štědrosti. Stejné to bude i na Slovensku a v Polsku.
Na Ukrajině se chceme setkat s představiteli církví a vyjádřit jim svou podporu. A jako praktické vyjádření této podpory předáme léky, které vezeme s sebou. Podařilo se nám je shromáždit v Taizé a okolních místech. Jsem ohromen štědrostí, jakou lidé projevují. Léků je tolik, že jsme je nezvládli vzít všechny a budou následovat další dodávky.
Jak jste zjistili, jaké léky jsou na Ukrajině potřeba?
Dostali jsme například seznam z jedné kardiochirurgie, který obsahuje asi 70 položek. Část z toho už vezeme s sebou, další věci sháníme. Jako prostředník se nám nabídla i jedna lékařka z Prahy, která je s Ukrajinou v kontaktu. Praha celkově hraje důležitou roli. Naše kontakty s Ukrajinou byly hodně staré, ale právě Dny důvěry v roce 2014, které se konaly v Praze, pomohly řadu kontaktů obnovit a vytvořit nové. Tehdy přijelo mnoho mladých lidí i z Ukrajiny. A pamatuji si také na velkou štědrost a vstřícnost církví a lidí v Praze, kteří je přijali do svých domovů.
Plánujete předat i konkrétní kontakty na lidi ochotné přijímat uprchlíky?
Ano, máme na našich stránkách speciální platformu, skrze kterou lidé nabízejí pomoc. Nyní je tam tuším kolem 60 rodin, co nabízejí ubytování. Jakmile se setkáme přímo s uprchlíky a dozvíme se jejich přesné potřeby, bude pro nás jednodušší organizovat efektivní pomoc. Některé rodiny mají speciální potřeby – v Taizé máme nyní například rodinu ze západní Ukrajiny s třemi dětmi, jedno z nich je s postižením. Taková rodina potřebuje jiné zázemí a pomoc než ty se zdravými dětmi.
Chceme se proto na Ukrajině setkat s vnitřně vysídlenými lidmi z východu Ukrajiny a informovat je o možnostech přesídlení do Francie či Německa. Je samozřejmě jednodušší odejít do Polska nebo na Slovensko, není to tak daleko, ale i v západní Evropě je řada rodin, které jsou ochotné přijmout ty, kteří utíkají před válkou.
Přicházejí uprchlíci i přímo do Taizé?
Taizé je především dočasným útočištěm. Kupříkladu rodina, kterou jsem zmínil, by se od nás měla přesunout do Kanady. Od začátku ruské invaze přes nás prošlo zhruba tisíc utečenců, kteří pokračují dále do Portugalska, Španělska a do dalších zemí na jihu Evropy. Před naší cestou zrovna přijela skupina šedesáti Ukrajinců z Polska. Různé organizace nás utečencům doporučují – vědí, že máme dostatečnou kapacitu, abychom na pár dní zvládli i větší skupiny, které si u nás mohou odpočinout a nabrat síly na další cestu.
Jsme rádi, že můžeme uprchlíky potkávat takhle zblízka. Díky tomu lépe rozumíme tomu, čím procházejí lidé z Donbasu, Irpině. Sledoval jsem ve zprávách, co se tam děje, a pár dní na to přišli utečenci, kteří to prožili. Lámalo mi srdce, když jsem se takhle zblízka setkal s jejich utrpením. Často odcházejí z Ukrajiny, aniž vědí, kam jdou. Dávají mi tím velkou lekci odvahy.
Museli jste v Taizé nějak omezit svůj běžný program?
Nepřestali jsme přijímat lidi, kteří u nás chtějí strávit týden. Myslím, že to je velmi důležité. Pomoc uprchlíkům by nám neměla bránit zůstat otevření i mladým lidem. Pandemie v tomto ohledu stačila. V létě se k nám chystají i skupiny mladých lidí z Česka (viz box). Bylo by smutné, kdybychom jim museli říct, že nemohou přijet. Musíme hledat nové cesty. Takhle to dělal i zakladatel komunity bratr Roger – začít v realitě, s tím, co se děje, a nečekat na ideální podmínky. A zároveň využít možnosti a dobrovolníky, které máme, a dělat maximum možného. Zjistili jsme, že můžeme pomáhat uprchlíkům a zároveň pořádat naše pravidelná každotýdenní setkání. Je samozřejmě nutné uvažovat i nad tím, jak něco takového zvládnout dlouhodobě a nevyhořet.
Taková pomoc je jistě obohacující i pro dobrovolníky.
Ano, jsou často zasaženi příběhy těchto lidí. Když potkáte dvouletého Kyrilla, jehož otec bojuje v Dněpru za svobodu, nebo starou babičku, která má v očích slzy, když mluví o svém předchozím životě, nebo dospívající, kteří si na rozdíl od dětí plně uvědomují, co se na Ukrajině děje, je to velmi silné. Promění vás to.
A jaká je u vás situace s pandemií? Musíte ještě zachovávat nějaká opatření?
Od Velikonoc už nejsou platná žádná omezující opatření, francouzská vláda je všechny zrušila. Vrátili jsme se proto k běžnému provozu, ale samozřejmě se i tak snažíme být opatrní. Zároveň se objevují nové potřeby – pandemie způsobila speciálně mladým lidem různá traumata, protože se nemohli setkávat, což je obzvlášť pro ně velmi důležité. Jsme připraveni naslouchat, když o tom chtějí mluvit, a zároveň ještě víc než dřív vidíme význam toho, aby se u nás mohli potkat sami mezi sebou a bavit se o svých pochybnostech, těžkostech i plánech.
TOMÁŠ KUTIL
Sekce: Články, Zahraniční, Zpravodajství
