Víra v Bangladéši je neuvěřitelně živá
Vydání: 2006/7 Jsou muži ženám oporou?, 13.2.2006, Autor: Kateřina Beščecová
Česká delegace v čele s arcibiskupem Graubnerem a P. Jiřím Šlégrem navštívila Bangladéš
Když se řekne Bangladéš, pro řadu lidí je to téměř synonymum pro chudobu. A možná i pro spousty dětí na ulicích, vysokou míru negramotnosti a velmi špatnou úroveň školství. To jsou však informace pouze dílčí.
„Když jsme se chystali na cestu do Bangladéše, sháněli jsme informace z různých médií, internetu, statistik a podobně. Přesto jsme byli po příjezdu velmi překvapeni. Chudoba tam samozřejmě je, ale ti lidé se s ní snaží hodně dělat. A také nás u nich oslovila velká vstřícnost, pohostinnost a neuvěřitelná radost ze života s Bohem. To pro nás byla obrovská škola,“ říká P. Jiří Šlégr, český ředitel Papežských misijních děl (PMD), který se před pár dny vrátil z jedenáctidenní cesty po Bangladéši. V čele české delegace stál delegát ČBK pro misie, olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Zástupci české církve tam jeli především kvůli tomu, aby se setkali s místními katolíky, se kterými jsou PMD v kontaktu, a zhlédli projekty, které čeští dárci podporují a prohloubit misijní spolupráci. Dále se zúčastnili národních oslav Dne Papežských misijních děl dětí. A přestože je Bangladéš muslimská země a katolíků je zde jen 280 000 ze 140 milionů obyvatel, oslavy byly velkolepé. Desítky družiček, které házely do vzduchu květy, dvouhodinová mše svatá s několika květinovými průvody, tancem a zpěvy, ale také program, který děti v rámci oslav připravily (v celé Bangladéši je 50 000 dětí členy Papežského misijního díla dětí).
„Vítali nás tam jako vzácnou návštěvu, děti sypaly kvítka před nás na cestu i nám na hlavy, na krk nám daly věnec z kvítí. Stejný věnec pak měli v průvodu s kadidlem, svícemi i květinami a při mši svaté ho dali na ambon kolem Bible na znamení úcty. Oni svou víru skutečně žijí. Přál bych každému, aby se tam mohl jet podívat a nadechnout se toho jejich mladého zdravého misijního ducha,“ líčí P. Šlégr. Přestože se různých akcí, které pořádají křesťané, účastní i nevěřící a příslušníci jiných náboženství, nemají například muslimské děti problém se na začátku vyučování pomodlit Otče náš. Ovšem možnosti katolíků studovat na univerzitách jsou velmi omezené.
„Nejsou volná místa, přednost mají muslimové. Neslyšel jsem, že by v zemi existoval katolický doktor. Snad jeden, dva z tisíce,“ říká P. Šlégr a dodává, že arcibiskup dhácké arcidiecéze, který má velmi dobré vztahy s místní vládou, usiluje o vybudování katolické nemocnice přímo v metropoli Dháce (vláda dokonce přislíbila, že tam bude moci začít působit několik stovek misionářů). „Co se týká zdravotnictví, sociální pomoci a vzdělání, tam máme docela dobré jméno, takže zde mají misionáři dveře otevřené. Ovšem nesmí přijít řeč na víru. Samozřejmě každému musí být jasné, že misionáři mají zakázáno obracet na katolickou víru muslimy, jinak je snad zabijí, anebo budou mít obrovské problémy,“ říká P. Šlégr.
VZÁJEMNĚ SE OBOHACOVAT
„Chtěli jsme, aby naše návštěva nevyzněla, jako že my jsme ti bohatí, kteří jim posíláme peníze, a oni ti chudí, kteří by nám měli děkovat. Chceme, abychom ze spolupráce měli vzájemnou radost a obohacení, a přejeme si, aby se děti za sebe navzájem modlily, u nás i v Bangladéši,“ říká P. Šlégr. A tak na všech místech, která navštívili (sirotčince, domovy pro děti a mládež a další místa), si předali „dekrety přátelství“ a na jejich základě budou dál spolupracovat.
Na otázku, co ho během cesty nejvíc obohatilo, P. Šlégr odpovídá: „Velmi na
mě zapůsobila radost, opravdovost, důvěra v Boha i v tak těžkých podmínkách, v
jakých žijí. Například jsme přijeli do velmi chudé vesnice, ani cesta tam
pořádně nevedla, a lidé nás přijali jako velmi vzácné hosty. Posadili nás na
židle mezi stromy, sundali boty i ponožky, umyli nám nohy a přitom zpívali a
tancovali. Pokaždé, když jsme se loučili a chtěli jít dál, obklopili nás a
chtěli dostat požehnání. S tím jsem se u nás nesetkal, že by mě lidé nepustili,
dokud jim nepožehnám. Přál bych si, abychom i my uměli žít s Bohem tak naplno, a
i když je u nás věřících málo, abychom se dokázali spojit tak, jako to umí v
Bangladéši. Oni nám vždycky říkali, že nám nemají co dát, ale co nám dají, je
jejich víra a láska. Toto obohacení bych chtěl předat dál - aby se to dotklo
každého člověka v naší zemi, a hlavně těch, kteří Bangladéši pomáhají. Ale to
hlavní je nezapomenout, že i odtud přichází pomoc k nám. Sice méně viditelným
způsobem, ale o to hlubším.“
* * *
Arcibiskup Jan Graubner o
návštěvě Bangladéše:
Celá církev v Bangladéši působí jako mladá a živá. Mají hodně dětí. Jejich zbožnost je působivá. Všichni jsou tam chudí, což je vidět i na biskupstvích, ale dovedou společně krásně slavit a vyzařovat radost. Bylo vidět, že umějí slavit a slaví rádi, že je tam daleko méně individualismu, že jim nestačí společná bohoslužba. Zaujala mě láska k dětem a schopnost i malých venkovských farností připravit společný program. Ke každé farnosti patří nejen kostel a fara, ale i škola a hřiště či louka s venkovním pódiem a sál, ošetřovna i sirotčinec nebo internát, což vytváří normálnější prostředí pro život církevního společenství. Křesťané v Bangladéši tvoří poměrně malé společenství v muslimském moři, ale svými dějinami ukazují, že mají základní směr správný, když odolávají a neubývá jich. Kladou důraz na vzdělání v církevních školách (které jsou lepší než státní, a proto na nich studují i muslimové) a na společenství. Snaží se bydlet v katolických obcích. Kdo bydlí v diaspoře, posílá děti do katolických internátů, aby se upevnily ve víře v církevním společenství vrstevníků a v muslimském prostředí se neztratily. Na jednu farnost připadá vždy více církevních škol. Mají dokonce katolickou univerzitu.
Sdílet článek na:
Sekce: Zahraniční, Zpravodajství, Články
