26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Uganda - země, kde se ateismus 'nenosí'

31. 8. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/36 Proč se mi děti nevyvedly, 31.8.2004

Bohoslužba na celou noc
„S ateistou jsem se v Ugandě nesetkala,“ vysvětluje Soňa Řezníčková z projektu Adopce na dálku® Arcidiecézní charity Praha náboženskou situaci jedné z nejchudších zemí světa, kde katolíků i protestantů je po 33 procentech, vyznavačů přírodních náboženství 18 procent a muslimů o pouhá dvě procenta méně.


Před krátkou dobou se Soňa vrátila z měsíčního putování po Ugandě. Z Kampaly, kde je hlavní kancelář organizace World in Need Uganda, se jejich tříčlenná dámská skupinka (ještě s Lenkou Černou a Ratnanjali Gadireddi) vydala do terénu a postupně projela všech deset vesnických oblastí, ve kterých má Charita své děti „adoptované na dálku“.

Na otázku, jaké jsou bezprostřední dojmy člověka, který se poprvé ocitne v této východoafrické rovníkové zemi, Soňa Řezníčková odpovídá: „Uganda je nesmírně zelená, barevná, lidé jsou přátelští, milí, děti mají neuvěřitelnou radost, když mohou předvádět své tance. Chudoba je tam sice veliká, ale nepůsobí nijak depresivně, protože místní lidé jsou pořád veselí. Co na mě ale působilo hodně negativně a s čím jsem se musela vyrovnávat, je všudypřítomná smrt. Je to až příliš běžná součást života. Lidé umírají na různé choroby, malárii, tyfus, a samozřejmě na AIDS.“ Statistiky hovoří o 1,7 milionu sirotků, dětská úmrtnost je 91,3 na 1000 dětí.

Tady je právě velký úkol místních obyvatel a duchovních: „Je naprosto úžasné, že šíří osvětu, což je podstatné v zemi, kde je celých 10 procent lidí HIV pozitivních. Naše partnerská organizace WIN přímo zaměstnává pracovníky, kteří objíždějí naše školy a učí tzv. morální výchovu (moral education), což je rodinná výchova, zdravotnictví, význam vzdělání, vztah k rodičům, příprava k rodičovství, prevence proti AIDS a podobně. Řada dětí, podporovaných Adopcí na dálku®, jsou katolíci, ale máme takové pravidlo, že nediskriminujeme děti podle náboženství, věku nebo třeba pohlaví,“ vysvětluje Soňa Řezníčková a dodává, že procentuální podíl jednotlivých náboženství adoptovaných dětí odpovídá procentuálnímu podílu v celé společnosti. Výuka náboženství je nedílnou součástí učebního plánu škol. Kromě vládou stanoveného všeobecného předmětu náboženství mají jednotlivé školy navíc dobrovolné hodiny tohoto předmětu.

KOSTELÍK ZE DŘEVA
„Velice silný zážitek mám z bohoslužby v místním kostele. Během několika minut se dostali věřící do emotivně naprosto zvláštního rozpoložení, zpívali, tancovali, hráli na bubny, klávesy... Takovou bohoslužbu jsem nikdy nezažila, stav, který věřící prožívali, se blížil transu. Bohoslužba trvala asi tři hodiny, ale dozvěděla jsem se, že jednou v měsíci je tam dokonce celonoční bohoslužba. Sejdou se tam i lidé z okolních vesnic, kteří třeba nemají možnost přicházet každou neděli, a celou noc se pak z kostela linou modlitby, čtení a zpěvy,“ říká Soňa.

Dřevěná chatrč na kraji vesnice, o které byste na první pohled rozhodně neřekli, že je to kostel, má kapacitu asi sto míst a vesničané si ji postavili sami. Do doby, než byla postavena budova komunitní školy Maranatha, která byla zřízena z prostředků získaných z Tříkrálové sbírky, probíhalo vyučování právě v tomto kostele. Dnes má škola vlastní budovu, ale postupně se rozšířila na dnešních šest tříd, přičemž v jedné je až sedmdesát dětí. Takže i dnes slouží „kostel“ k vyučování, hlavně předškolních ročníků. Dřevěný oltář a drobná výzdoba je tam v době bohoslužeb. Když se učí, prostor je přepažen lištou na dvě „třídy“, děti sedí na zemi a v jednoduchých dřevěných lavicích.

KŘESŤANSTVÍ, NEBO TRADICE?
Uganda je velmi náboženskou oblastí. Například modlitba před jídlem je pro Afričany samozřejmostí. Vánoce a ostatní svátky (zvlášť na vesnicích) postrádají jakoukoliv materiální stránku, slaví se bez jídla či dárků, pouze modlitbami. Bohoslužby si místní věřící dokážou pořádně užít a hluboce prožít. Byť na první pohled působí plaše, při chválení Boha dokážou své emoce otevřít naplno.

„Kmeny žijící ve vzdálenějších oblastech, kam misie ještě nevkročily, vyznávají původní přírodní náboženství. Mnoho z nich se pak, po kontaktu s misionáři, cítí být osloveno křesťanstvím, ale zachovává si zároveň své původní tradice, vyznává dál svá božstva, takže vznikne takové zvláštní ,africké´ křesťanství. Setkala jsem se s lidmi, kteří hovořili o bozích deště, bozích nemocí a podobně. Prý provádějí různé oběti, například spí místo v posteli na zemi, aby se božstvo mohlo vyspat, nebo třeba rituálně zabíjejí kozy v naději, že bohy získají na svou stranu a ti jim pak dají déšť nebo zdraví,“ líčí Soňa Řezníčková. Uganda je však podle jejích slov také zemí „úcty“. Ženy a děti, zvlášť na vesnicích, nepovažují za nic zvláštního, když pokleknou před osobou, která je společensky výš. Ať už je to muž, starší, vzdělanější nebo bohatší osoba. Patří to zkrátka k tradici a „slušnému chování“.

Chlapci ze střední školy Kizigo doprovázejí tanec a zpěv hrou na tradiční bubny.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou