Švýcarské řeholnice otevřely klášter v albánském Dobrači
Vydání: 2004/25 Stvoření světa, 1.9.2004, Autor: Kateřina Beščecová
Pomocná ruka pro nejohroženější AlbánceV albánském Dobrači vysvětil letos koncem dubna mons. Angelo Massafra, arcibiskup ze Škoderu, klášter pro sestry Společenství duchovní cesty. Zasvěcen je Marii, Matce milosrdenství. Toho je v dnešní Albánii, která je známá vysokou mírou kriminality a chudoby, potřeba nejvíce. Sestry, které pocházejí původně ze Švýcarska, budou sloužit nejchudším a zaměří se na rodiny ohrožené krevní mstou. V Albánii si totiž tímto způsobem „vyřizuje účty“ zhruba 10 000 rodin.
Na otázku, jak vlastně vznikla myšlenka, že sestry odjedou pracovat do Albánie, odpověděla pro KT sestra M. Renata Zwillingová, která v této době působí ve švýcarském „Domě ticha“: „V květnu roku 1999 oslovila Německá katolická charita Christinu Färberovou, jestli by nechtěla pomáhat kosovským uprchlíkům v Albánii. Christina, která tehdy ještě nebyla členkou našeho řádu a neuměla ani slovo albánsky, začala poskytovat zdravotní a hygienickou pomoc zhruba dvanácti stům uprchlíků. Po jejich návratu do Kosova zůstala v Albánii a začala pronikat právě do problematiky rodin zatížených krevní mstou.“
Dnes je Maria Christina Färberová členkou řádu a zároveň se stala ředitelkou nově otevřeného domu. Během svého působení v Albánii vypracovala speciální projekty pro postižené rodiny, poskytuje psychosociální pomoc a pokouší se mezi znepřátelené rodiny vnést prvek smíření a odpuštění. „Se zánikem původních vesnic včetně jejich struktur a rituálů došlo k naprostému rozkladu společnosti. Obyvatelé Škodaru se velmi přísně vymezují proti lidem z hor, kteří jsou v jejich očích barbaři. Většina rodů si tvoří své vlastní zákony a když něco chtějí, vezmou si to násilím. Zvláště mladí lidé si pak dělají iluze, že budou žít v přepychu a blahobytu. Kriminalita je tu opravdu velice vysoká. Obchod s drogami nebo se ženami, stejně jako zabíjení, tu jsou na denním pořádku. Rodiny, které jsou zatíženy krevní mstou, žijí naprosto izolovaně. Jediný cíl jejich života se omezil na to, aby si ho zachránili. Muži a chlapci z těchto rodin nemohou vyjít z domu, protože by byli zastřeleni. Rodina pak žije z nedostačujících prostředků, které ženy vydělají těžkou manuální prací,“ říká sestra Maria Christina. Dodává, že velmi důležité je navštěvovat postižené přímo v rodinách. V Albánii se na veřejnosti nemluví o rodinných záležitostech. „Je pro nás velice obtížné získat si důvěru Albánců. I oni sami o sobě říkají, že mají dvě tváře: tu pravou a tu, kterou se prezentují mezi lidmi.“
MODLITBA NÁS DRŽÍ NAD VODOU
Na otázku, jaké jsou první pocity člověka „ze Západu“, když přijde do Albánie, sestra Renata Zwillingová říká, že zvláštní. „Je tam obrovská chudoba. Člověk si ihned uvědomí, jak jsme zhýčkaní. Ale řekla bych, že ta materiální chudoba není to nejhorší. Naprosto skličující a pro nás nepochopitelné je množství případů krevní msty, mentalita, která touží po pomstě, ale i osamělost a sociální izolace ohrožených rodin, pro které není úniku z toho děsivého bludného kruhu ,pomstít´ a ,být pomstěn´. Ale ráda bych také zdůraznila, že s každým mým pobytem v Albánii je mi tento národ stále bližší. I přes tragickou situaci, ve které se nacházejí, tam žije mnoho lidí, kteří jsou tak ušlechtilí a laskaví, až se to dotkne srdce.“
Na závěr sestra Renata říká, že největší podporou při službě v tak těžkých podmínkách je pro sestry Společenství duchovní cesty modlitba. „V modlitbě a skrze ni se najednou dějí podivuhodné věci. Tuto práci můžete dělat jen s plným a nezištným nasazením, které vychází ze skutečné lásky k Bohu a lidem.“
Slavnostní svěcení domu v Dobrači. Sestra M. Christina čte z Písma svatého.
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články
