Vydání: 2018/2 Výzva biskupů k volbám, 9.1.2018, Autor: Jiří Macháně

Po více než sedmdesáti letech zažije v neděli 14. ledna od 10 hodin pražský Břevnov opatskou benedikci. V roce 1025. výročí posvěcení břevnovského kláštera novému opatovi P. Prokopu Siostrzonkovi požehná hlavní celebrant bohoslužby, pražský arcibiskup Dominik Duka. Přijet mají téměř všichni biskupové.
V pořadí 61. opata zvolila komunita břevnovských benediktinů 21. listopadu loňského roku. „Jako své opatské heslo jsem si zvolil úryvek z naší řehole, který mluví o tom, jaký opat má být. Stojí tam doslova: Prodesse magis quam praeesse. Volně se to dá přeložit, že opat má spíše pomáhat než vládnout,“ prozrazuje nový opat břevnovských benediktinů v rozhovoru pro KT.
Televizní přenos bude vysílat televize Noe. V areálu jej bude možné sledovat z velkoplošných obrazovek.

O břevnovském klášteru se jako o „archisteriu“ zmiňují už středověké spisy. Kláštery ve světě, které jsou ověnčené tímto titulem, měly mít svůj význam nejen ve svém bezprostředním okolí, ale mnohem dál. Když sv. Vojtěch zakládal břevnovský klášter, pomýšlel na misie směrem na sever a východ. Za svého života se jich už nedočkal. Po vyvraždění Slavníkovců někteří spolubratři odešli do Uher a založili klášter v Pannonhalmě. První tamní opat Astrik (což je jen jiné jméno prvního břevnovského opata Anastáze) se stal prvním arcibiskupem ostřihomským a stál u zrodu maďarské církevní provincie. Po smrti sv. Vojtěcha, po uložení jeho ostatků v Hnězdně, dosáhli samostatné provincie Poláci a Vojtěchův bratr Radim se tam stal prvním arcibiskupem. Naši spolubratři postupně zakládali kláštery v Rajhradě u Brna, Polici nad Metují – a hlavně v Broumově. Duchovní odkaz našeho zakladatele sv. Vojtěcha s tímto čestným titulem souvisí a připomíná jej. Oficiálně jsme titul obdrželi při příležitosti milénia založení kláštera. Jistě to bylo i ocenění osobnosti mého předchůdce Anastáze Opaska.
Věděli jsme o sobě díky Aleši Gwuzdovi, který byl převorem a farářem u Sv. Markéty v Břevnově do roku 1950. Stejně jako ostatní představení klášterů byl internovaný – a pak mu nezbývalo nic jiného, než si vyhledat manuální práci. Pocházel z mého rodného Těšínska, konkrétně z Orlové, a tak se tam vrátil a se svým bratrem fáral jako horník. V šedesátých letech pak dostal povolení pomáhat ve farnosti, konkrétně v mém rodném Českém Těšíně. To bylo moje první setkání s živým benediktinem. Jako bohoslovec jsem se u patera Aleše tajně připravoval na vstup do řádu. Aleš měl s Anastázem, který žil v exilu, informační kanály, jak mu tyto věci sdělovat. Z exilu jsem pak dostal od Anastáze své řeholní jméno Prokop. Bylo napsané na pohlednici.
V lednu 1990 – zřejmě z radosti, že u nás nastal obrat – dostal při pobytu ve vídeňském klášteře infarkt. Poprvé jsme se viděli a objali, když ležel na nemocničním lůžku. Když se nám konečně podařilo z břevnovského kláštera vystěhovat estébáky, kteří měli jedno ze svých tajných sídel v Sartoriově konventu (dnešní hotel Adalbert), a uléhali jsme první noc ke spánku, ve stejnou chvíli pana opata operovali. Vidím v tom duchovní spojitost. Každá velká věc bývá často vykoupena utrpením, třeba neviditelným a netušeným. Moje poslední vzpomínka na Anastáze Opaska je ze srpna 1999, kdy jsem byl se skupinou mládeže v Bílých Karpatech. Vycházeli jsme z luhačovického kostela po bohoslužbě, když ke mně doputovala zpráva, že Anastáz v Německu zemřel. Dva dny předtím jsme si volali a on mi říkal: „Musím se zajet podívat do Rohru!“ Byli jsme domluveni, že jeden z nás zůstává vždycky na Břevnově, ale on měl nějaké vnitřní nutkání, že tam musí jet. Vzpomínám na poslední větu, kterou mi řekl a která mi zůstala v srdci jako duchovní poselství: „Neboj se. Všechno dobře dopadne.“
Ve chvíli, kdy mě komunita 21. listopadu loňského roku zvolila a já měl říci své ano, uvědomil jsem si, nač navazuji. Budu v pořadí šedesátý první opat! Rád jsem si četl v análech našeho kláštera o všech těch významných osobnostech, které stály v jeho čele v dobách dobrých i zlých. Kolik toho moji předchůdci vybudovali, kolik toho vytrpěli. Před očima jsem měl heslo opata Tomáše Sartoria, který vedl klášter ve druhé polovině 17. století. Máme ho vyvedené na jednom obraze: „Co škodí, to učí.“ Dolehl na mě pocit odpovědnosti, jak mám navazovat na tyto velké postavy – nejen na Anastáze. Je jich celá řada.
Je pro nás ctí, že na ni dorazí téměř všichni naši biskupové. Poslední opatská benedikce byla na Břevnově v dubnu 1947. Opatovi tenkrát žehnal arcibiskup Beran, jehož tělesné ostatky by se shodou okolností měly vrátit v dubnu z Říma do Prahy.
Po jeho náhlé smrti na to ještě komunita nebyla zralá. Z čistě pragmatického hlediska mi to vyhovovalo, protože bylo nutné dotáhnout různé právní a ekonomické záležitosti kláštera. Opat se těmito věcmi už nemůže zabývat. Převor-administrátor, jímž jsem dosud byl, se naopak může tomu všemu věnovat. K volbě jsme přikročili ve chvíli, kdy se život naší komunity stabilizoval a dostal se po stránce ekonomické a ve způsobu hospodaření před rok 1938. Napravujeme totiž křivdy spáchané na církvi nejen po únoru 1948. V uspořádání života benediktinů se vracíme před 2. světovou válku. Počátkem roku 1939 byla z politických důvodů násilím rozdělena jednotná, ač národnostně různorodá břevnovská a broumovská komunita. Broumovští benediktini pak byli po válce odsunuti. Pražský emauzský klášter byl během 2. světové války zrušen. Snažíme se obnovit všechny struktury tak, aby byl život komunity a kláštera opět samostatně životaschopný.