14. 8. 2013
|Papež František při návratu z Brazílie zaujal nejen novináře velmi vstřícným výrokem vůči homosexuálům. „Pokud hledají Pána a mají dobrou vůli, kdo jsem já, abych je soudil?“ řekl doslova. Jsou v našem okolí křesťané s homosexuální orientací? A jak se v církvi cítí?
Vydání: 2013/33 Křesťané slaví mariánský svátek, 14.8.2013, Autor: Tomáš Kutil
Jan pochází z malé vesničky a do kostela ho přivedla babička. S odsuzováním své orientace se ve farnostech, které navštěvuje, prý nesetkává. „Během akademického roku chodím na studentské mše a téma mé sexuální orientace jsme otevřeli při zpovědi. Od kněze jsem cítil toleranci a přijetí, stejně jako od ostatních studentů, kteří to o mně vědí,“ popisuje Jan. Dobře se podle svých slov cítí i ve farnosti, odkud pochází. „Lidé tam znají mě i mou rodinu a neodsuzují mě. Mohu se s nimi otevřeně bavit,“ dodává Jan. Podle něj je velmi důležitý osobní kontakt, protože homosexuály podle jeho zkušeností nejčastěji odsuzují lidé, kteří se s nimi nikdy nesetkali. „Mohu mluvit o svém dětství, o tom, co jsem prožíval v dospívání. Svazek muže a ženy je pro mne ideál a bylo těžké přijmout, že já v něm nebudu schopen žít,“ naznačuje Jan, že osobní rozhovor může najednou tyto lidi představit v úplně jiné podobě.
DISKRIMINACE JE NEPŘÍPUSTNÁ
Papež František výslovně zmiňuje slova katechismu, že homosexuálové „mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace“. V případě Jana to tak, zdá se, funguje, ale je toto skutečně zkušenost všech křesťanů s odlišnou sexuální orientací? Zajímavé je, že pro ně téměř neexistují speciální společenství či pastorační aktivity. Jedněmi z mála jsou akce sdružení Logos, pod jehož hlavičkou se jednou měsíčně schází v pražských Kobylisích ekumenické společenství křesťanů s touto sexuální orientací; podobné existuje i v Brně a Ostravě. „V Praze mezi nás chodí evangelický farář, který má většinou kázání na konkrétní úryvek z Bible, o němž potom diskutujeme,“ líčí Tomáš Adámek ze sdružení Logos. Podle něj jde především o setkání přátel, kteří společenství vyhledávají proto, že se v něm cítí svobodně a přijímáni takovými, jací jsou. „Zároveň zůstáváme členy svých sborů či farností, ale společenství je pro nás důležité, protože zde můžeme otevřeně mluvit o všem, co prožíváme,“ doplňuje Tomáš Adámek.
Evangelijní nabídka je i pro ně
S pastorací homosexuálů má krátkou zkušenost i P. Pavel Kuneš. V 70. letech ho požádal teolog Mons. Oto Mádr, aby se staral o homosexuální katolíky. „Byl jsem na několika setkáních jejich skupin s lékaři a při tom se mi zdálo, že zhruba polovina byla homosexuály odmalička, druhá polovina to ale jen převzala jako svůj životní styl. Mrzelo mě, že například neúspěchy s děvčaty, zklamání či posměch je vedly k tomu, že se začlenili mezi lidi s touto sexuální orientací,“ přibližuje P. Kuneš. Toto zjištění jej mrzelo natolik, že se jim přestal věnovat. „Nyní znám dva homosexuály, u nichž mám však pocit, že mou pomoc nepotřebují. Vedou velmi spořádaný a myslím i spokojený život,“ zmiňuje P. Kuneš. I on se ztotožňuje se slovy papeže Františka a zdůrazňuje, že tyto lidi bychom určitě neměli odsuzovat, ale naopak s nimi jednat otevřeně a uctivě. „Je mi líto, že nemohou utvářet přirozenou rodinu a vychovávat své děti, proto musejí hledat něco jiného, co je bude obohacovat – aby byli šťastně a pokojně živi. Evangelijní nabídka pokojného života je tu samozřejmě i pro ně,“ uzavírá.