Poklus pohnutými dějinami
Vydání: 2005/19 Konec 2. světové války, 9.5.2005, Autor: Jaroslav Šebek
Naše národní dějiny se nezřídka dostávají k nejširšímu publiku jen v
podobě filmového zpracování a s uměleckou licencí. Platí to i pro nejnovější
film režiséra Milana Cieslara Krev zmizelého, jenž vznikl na základě
scénáře spisovatele Vladimíra Körnera (1939). Prolnulo se v něm hned několik
historických zlomů a témat, kterým se Körner věnuje od počátku své tvůrčí
aktivity a předkládá v nich své názory na člověka a jeho místo ve světě.
Úvod filmu je věnován osudům mladého potomka baltské šlechty Arna (rytířský
motiv najdeme u Körnera už v jednom z prvních filmů natočených podle jeho námětu
- u Vláčilova Údolí včel ze 60. let), který se po zranění ze
sovětsko-finské války dostává v zimě 1939 v beznadějném stavu do sanatoria v
Jeseníkách. Do tohoto regionu Körner často umísťuje děj svých příběhů (částečně
se zde odehrává i další válečná romance podle Körnerova námětu Pramen života
– Der Lebensborn, režírovaná rovněž M. Cieslarem). Díky milosrdné lásce
ošetřovatelky Helgy (skvělá Vilma Cibulková) je mladík zachráněn a chce si ji
vzít. Zakrátko však Arno volí raději dobrovolný odchod ze života, aby nemusel
narukovat na frontu. Z jejich intenzivního, ale tragického vztahu se narodí
holčička Dorli (dospělou Dorli hraje Ester Geislerová).
PŘÍLIŠ MNOHO KATASTROF
Ke Körnerovým velkým tématům patří rovněž ztvárnění dramatických osudů německého pohraničí těsně po válce, kde si již za komunistického režimu bral na mušku násilí vůči odsunutým Němcům (Adelheid, Zánik samoty Berhof). Proto nepřekvapí, že se nezdráhá ukázat drsnou realitu prvních týdnů po osvobození ani v tomto filmu. Potupení a terorizování ze strany tzv. revolučních gard a místních Čechů neujde ani Helga s dcerou, která navíc trpí absencí otce. Před odsunem do Německa však obě ženy na poslední chvíli zachraňuje židovský lékař ze sanatoria, který se vrací z koncentračního tábora. Poté následuje rychlý odskok do roku 1956, kdy jsou zase obě ústřední ženské postavy (matka a dcera) konfrontovány s drsnými praktikami komunistické moci. Ty zde zosobňuje především hlavní filmový zloduch a sadista Čevora, který nezadržitelně postupuje po mocenském žebříčku (Igor Bareš se v této roli představuje jinak než jako milý nemotora z nedávné „novácké“ Pojišťovny štěstí). Jeho protipólem je navenek kultivovanější důstojník StB (Ondřej Vetchý), jehož laskavé vystupování je ovšem jen maskou pokušitele. Snaha ukázat bez příkras způsoby totalitní manipulace s lidským jedincem patří podle mě k nejsilnějším stránkám filmu. V závěru Helga po návratu z vězení umírá a její dcera odchází k babičce do kláštera v Rakousku. Příběh končí v roce 1961 v africkém Kongu, kde Dorli jakožto řeholní sestra pomáhá v lazaretu a během občanské války zde zahyne, když se odmítá zachránit a raději se obětuje pro nemocné. Se svými rodiči se tak schází mimo pozemský svět, kde konečně všichni tři nalézají pokoj a smíření.
Po shlédnutí filmu by se však chtělo říci, že méně by možná bylo více. Dějové epizody se totiž střídají v rychlém sledu a sotva jedna katastrofa odezní, už se na obzoru rýsuje další. Poklidnějších period najdeme ve filmu jen poskrovnu. Děj navíc doprovázejí sugestivní úryvky vážné hudby světových klasiků a Körnerovy oblíbené motivy deště a bouře, což ještě umocňuje apokalyptický dojem ze scén na plátně. Divák tak nemá šanci v klidu vydechnout, natož aby se ještě zamyslel nad hlubším etickým poselstvím příběhu. Přes rozpačité vyznění je však třeba ocenit pokus o originální pohled na trpké lidské osudy ve vypjatých situacích nedávno minulých časů.
Hodnocení: ****
Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
