Nikdo neví, co s námi Bůh zamýšlí
Vydání: 2005/33 Tchýně, 8.8.2005, Autor: Ivana Jeništová
Na krátkou návštěvu České republiky zavítal z Říma kardinál Tomáš Špidlík. Ve čtvrtek 4. 8. přijel také do Žďáru nad Sázavou, kde pod záštitou Evropské akademie pro demokracii (EAD) pronesl přednášku na téma Křesťanství a Blízký východ. Položili jsme mu proto v této souvislosti několik otázek:
Proč jste se rozhodl zvolit právě téma Křesťanství a Blízký východ? Mohl byste stručně nastínit hlavní myšlenky vaší přednášky?
Zabývám se východním křesťanstvím a na Blízkém východě je mnoho křesťanů. Nedávno jsem byl v Damašku, kde jsem navštívil všechny tři patriarchy; jeden z nich je můj žák. Mohu říci, že křesťané na Blízkém východě teď hodně diskutují o životě a smrti, protože v oblastech, kde jsou muslimskou většinou jen trpěni, postupně ztrácejí vliv. Ale na druhou stranu se i zde někteří křesťané velmi pěkně drží... Například v Damašku navázali velmi dobrý kontakt i s muslimy. Když jsem navštívil tamní Velkou mešitu, přijali mě s velikou slávou a prostí lidé se se mnou fotili.
Úplně jinou situaci zažívají křesťané z Dálného východu - východní Asie,
Indie aj. Tam naopak nastává rozmach křesťanství. Když jsem se zúčastnil
kongresu ve Fatimě, byl jsem tam jako jediný Evropan. Většina duchovních z řad
účastníků pocházela z Indie, Jižní Afriky i Ameriky.
Na
Blízkém východě se střetávají tři velká náboženství: židovství, křesťanství a
islám. Dřív proti sobě stálo především křesťanství a islám, dnes je to židovství
a islám. Čím může křesťanství přispět ke zmírnění napětí v této oblasti?
V dnešním blízkovýchodním světě existují v podstatě dva směry. Tím prvním jsou Arabové – arabský svět roste a chce sílit. V některých zemích Blízkého východu křesťanská náboženství patří k arabskému světu, mohou uvnitř něho žít (mimochodem i takový diktátor jako Saddám Husajn toleroval v Iráku křesťany a další náboženství). Druhým směrem pak jsou muslimové.
V dějinách křesťanství děláme jednu chybu: zacházíme s lidmi odlišné víry stejně jako oni s námi. Ale věc není takto jednoduchá. Byl jsem překvapen Damaškem – kdysi to bylo maličké městečko v poušti, a dnes z něj zřejmě chtějí vybudovat obrovské město, které bude centrem arabského světa. V Damašku jsem pochopil, že tam mají z růstu arabského světa větší strach než z muslimů.
Bohužel ani lidé u nás neuvažují o jedné věci: neptají se, čím trpí
křesťanství v Evropě. Trpí hlavně tím, že se zachovávají křesťanské formy, ale
mizí živá víra. Stejné je to i u Arabů – jsou často nevěřící a Korán je pro ně
jen politickým programem. Věřící křesťané tedy musí hledat porozumění s věřícími
Araby.
Vytěžilo podle vás křesťanství ze svých dřívějších
konflitků s islámem nějakou zkušenost?
Jak se to vezme. V arabských zemích měli křesťané tutéž pozici jako v
křesťanských zemích Židé. Žili v ghetech a nemísili se s většinou. Dnes je
situace jiná. Často jsou problémem smíšené sňatky. Například muslimové odsuzují
k smrti odpadlíky, kteří si vzali nemuslimského partnera. Mísení je tedy nový
problém a je třeba ho řešit.
Obraz muslima se stal téměř
synonymem pro teroristu. Evropa začala pociťovat strach, ztrátu jistoty, vnímá
terorismus jako něco děsivého, co se vymklo kontrole. Kam se podle vás bude vše
ubírat? A odkud máme čerpat naději, že to může být jinak?
Nejsem prorok, ale jednu věc vím. Napsal jsem životopis sv. Melánie, světice
ze 4. století. Už tenkrát Římané (včetně světců) věřili, že se blíží konec
světa, protože už nejsme schopni vzdorovat barbarům. Pro nás je zajímavé, že se
barbaři po dvou stoletích obrátili a zachránili to, co už Římané nedostatkem své
civilizovanosti sami „pochovali“. Nikdo z nás neví, co s námi Bůh zamýšlí. Když
papež korunoval Karla Velikého na římského císaře, byl to cizinec – asi jako
kdyby stanul na římském stolci Albánec. Jisté je, že svět se velice změní. Už
proto, že křesťanů v Evropě nepřibývá, zatímco muslimů ano. Chtě nechtě se
evropské státy stávají muslimskými. Francie už má dva miliony muslimů. Je
otázkou, zda takové Německo už ve skutečnosti není Tureckem - polovina dětí ve
zdejších školách je z tureckých rodin, a přitom jsou to Němci. Tak velké
stěhování národů dosud historie nezná.
Žiji v Římě, kde je
většina studentů teologie barevné pleti. Člověk se přitom podiví, kolik
křesťanské živosti v nich je. Když jsme se ve Fatimě společně modlili růženec, v
horlivosti až křičeli a jejich angličtina přecházela do nesrozumitelných jazyků
jejich národů...
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
