26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Z deníků Danici Valenové (9)

29. 8. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/36 Antonín Dvořák, 29.8.2011

21. 11. 1954

Včera jsme byli na návštěvě. Dnes je to už jen krásný sen! Viděli jsme ho, viděla jsem svého milého, krásného hocha a teď se mi po něm tak hmatatelně stýská. Nikdy nezapomenu na tvé červené oči, plné zadržených slz, když jsi odcházel. Jak ses přemáhal, abys nám ještě z autobusu poslal svůj úsměv. Bože dobrý, jedině ty znáš tu bolest a tu nadlidskou oběť. Brzo ráno nás tam jeden přítel odvezl autem. Děti jsme zabalili do kožíšků a dek, jela s námi i Lotka. Večer předtím přijela Maruška s dědečkem, ale ráno pak jeli dál autobusem. Cesta v ranní tmě byla hezká, před námi bylo tolik očekávání a naděje. Hvězdy pomalu dohasínaly, a když jsme byli za Dobříší, začalo se rozednívat. Jeli jsme přímo kolem Františkova tábora. Miriam celou cestu zvracela, ale byla chudinka velice trpělivá, jen proto, že uvidí tatínka. V půl osmé jsme na místě, celí šťastní, že tam ještě nejsou. V tom velkém mrazu přešlapujeme na místě, ale co – hlavně že za chvíli uvidíme tatínka. Po osmé se objevily dva autobusy, v jednom z nich bude. V prvním, nebo ve druhém, na naší straně? Jak se rozzářily ty jeho krásné oči, jak se ve mně rozbouřilo srdce! Všiml si Lotky, bylo to pro něho velké překvapení. Rozběhli jsme se k autobusu, a než nás odehnali, byli jsme na okamžik úplně blízko vozu, ty vteřiny! Potom ta tlačenice, abychom přišli brzo na řadu kvůli dědečkovi a Marušce, kteří chtěli odjet vlakem v 11 hodin. Já mám pokaždé hrozný fofr, nikdy nejedu v klidu, protože se musím o všechny postarat. Dneska jsme dostali číslo 51 a přišli jsme na řadu po desáté hodině. Ohromné překvapení – mříže zmizely, jen sklo zůstalo, takže je lépe vidět. Děti před námi klečí na polici a štěbetají jedno přes druhé, ale přesto spolu můžeme v těch několika minutách dost pohovořit. Podařilo se mi pro něho a pro Františka (Boublíka) předat fialky od Káji, dozorci jsem zalhala, že to náčelník dovolil. František vypadá dobře, má zdravou barvu, ale je poznat, že už je také ze všeho vyčerpaný. „Skončete!“ Co to slovo znamená, to nikdo, kdo to sám nezažil, nemůže pochopit. Zase jsme venku, ani nevím jak. Ani jsme se s dědečkem a Maruškou nerozloučili, hned běželi na nádraží, Lotka s kufrem za nimi, a když jsem oblékla děti, utíkali jsme i my přes koleje, vlak se už rozjížděl, takže jsme si mohli jen zamávat. Dědeček chtěl být doma ještě dnes, babičce není dobře a těžko snáší, když je sama. My se vrátíme k dřevěnému baráku a čekáme, až je zase odvezou. Po jedné je naložili, a když nastupují, rozhostí se kolem hrobové ticho. František jde s hlavou skloněnou, ale když Tomo do ticha vykřikne: „Táta!“, všichni kolem se lekneme a on zvedne hlavu a zamává s fialkami. Když pak stojíme u autobusu, vidím, že má oči celé červené. Naštěstí si nevšimli, že závora je ještě spuštěná, takže na minutku stáli, než se rozjeli. Tak jsme se na sebe mohli ještě několik vteřin dívat. Držela jsem v náručí Miriam, obě dvě jsme měly dlaně přitisknuté na sklo autobusu a František ty své z druhé strany. Běžíme ještě, dokud můžeme, abychom ho ještě viděli v zatáčce. Pak se v člověku všechno zhroutí, jak je to strašné! Díváme se na bílé střechy odjíždějících autobusů, dokud se neztratí v lese. Jak strašnou daň platíme té dnešní době! Jak je v těchto chvílích zapotřebí mocné světlo duše, jak by bylo bez něho? Ve tři už jsme doma, v srdci je zase tíha, bolest a krása. Jak teprve musí být jemu! Hned mu začnu psát odpověď na jeho dopis, který přišel těsně před návštěvou. Pokaždé se snažím vlít co nejvíc tepla a odvahy do svých slov, která musí často tak dlouho hřát.

Tímto posledním úryvkem z dosud česky nepublikovaných deníků Danici Valenové „Nic nedá, kdo nedá sám sebe“ uzavíráme letošní Letní čtení na pokračování. Její manžel JUDr. František Valena absolvoval až do roku 1957 vězení na Mírově, v Leopoldově, v Jáchymově a na Bytízu. Odtud byl převezen do Prahy-Ruzyně, kde se v říjnu 1957 podrobil operaci nádoru na pravé ledvině. Z tohoto důvodu mu byl pro těžkou a zhoubnou chorobu přerušen výkon trestu. Vedle ozařování ho však čekaly i neustálé výslechy na nemocničním lůžku a nevztahovala se na něj ani amnestie prezidenta republiky z roku 1960 udělená některým politickým vězňům. Naopak dostal vyrozumění, že jeho přerušení trestu končí 1. 6. 1960. Poslední srpnový den roku 1960 dostal výzvu, aby ve 14 hodin nastoupil trest ve valdické věznici. Trest nenastoupil, neboť v ten samý den večer v 18 hodin zemřel na „uranovou nemoc“. Bylo mu pouhých 47 let. Jeho pohřeb v Dačicích na starém hřbitově se konal pod dozorem Státní bezpečnosti. Ta ani v dalších letech nepřestala pronásledovat jeho rodinu. Manželka Danica Valenová byla často předvolávána k výslechu, vyhrožovalo se jí, že bude zatčena a její tři nezletilé děti (Danica, Tomáš a Miriam) budou předány do státní výchovy. To vše vedlo k tomu, že rodina s pomocí Mezinárodního červeného kříže a po zásahu zastupitelství SFR Jugoslávie opustila naši republiku a v červnu 1965 se odstěhovala do Slovinska.

(red podle KPV 15 - Praha)

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou