Z deníků Danici Valenové (5)
Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 2.8.2011
Obzvlášť odpoledne, když sama klečím v pokoji, rozjímám křížovou cestu a vedle spí Miriam jako andílek, na mě jako snad ještě nikdy zapůsobila Guardiniho slova, že křížová cesta je škola v překonávání utrpení. Tak jsem uklidněna a vtom mi spontánně ze srdce vyhrkne: „Staň se jenom vůle Tvá.“ Je to velká odevzdanost, když víš, že jde o život nejdražší bytosti, kdy nepomáhá žádné přesvědčování, domlouvání – musí to vyzrát v tobě samém. Ne proto, že ti nic jiného nezbývá než říct: Staň se vůle Tvá. Ne, člověk to musí prožít přímo na dnu vlastní duše, teprve potom může být účasten i v soužení daru míru. Když dokážeš tak odevzdaně přemoct utrpení – ta křížová cesta je ale dlouhá cesta, má 14 zastavení, která se stupňují až k tomu nejhoršímu – čeká tě na konci vítězství nad temnotou, záře velikonočního světla spásy. Zdravotně se cítím už mnohem lépe. Obhájce mi řekl, že se podle soudních znalců v žádném případě nemusíme obávat nejvyššího trestu. On si myslí, že dostane 25 let nebo doživotní, já očekávám 22 let – tvrdím to už celou dobu a myslím, že mě moje předtucha neklame. Večer vyšli všichni právní zástupci na schodiště a oznámili, že rozsudek bude vynesen zítra ráno v 8 hodin. Řekli také, že všichni důstojně vypovídali, ale jak soud rozhodne v případě Valeny, to se ještě neví. Musím se smát, když Káťa Loewová ješte pořád opakuje: „Milý Bože, přidej mému lvíčku, jen aby se Františkovi nic nestalo. Kdybych aspoň věděla, ve kterém okně jsi,“ toužebně se dívá do oken soudního paláce. Srdcervoucí je pohled na stále uplakanou Hanku, kterou nepustí dovnitř a která je tak strašně zamilovaná do Pepana, zavřeli ho těsně před svatbou. Od rána do večera prosedí na lavici před soudem, hladová a žíznivá, jen aby se co nejdřív něco dozvěděla. Ach, to mládí, ty slzy zamilovanosti, když mi říká: „Co ty, ty ho zítra uvidíš, ale co já?“ Teď jsem se opravdu začala těšit, že ho zítra uvidím. Ještě jednu noc a zítra mého milého, drahého hocha uvidím, po všem tom utrpení. Cítím se jako před porodem, když ustoupí strach a zaplaví tě radost a štěstí v očekávání dítěte. Přesto bych šla raději na všechny tři porody najednou než zítra sem, ale uvidím ho! Jak se dnes večer František asi cítí, představuji si, jak je na cele sám. Je mu ještě pořád úzko u srdce? Pravděpodobně je naprosto klidný, možná i šťastný s čistým svědomím, protože zůstal po celou dobu nezlomený a věrně dosvědčil svoje křesťanství. Večer mě zlobí srdce, co teprve zítra, zítra!
(Pokračování příště)
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
