Z deníků Danici Valenové (3)
Vydání: 2011/30 Ďábel v pohádkách, 20.7.2011
16. 8. 1951
Viděla jsem ho! Viděla jsem svého dobrého, drahého Františka 16. srpna 1951 ráno. Jsem šťastná, tak nevýslovně šťastná! Důstojně klidný, vzpřímeně stál v lavici obžalovaných, na prvním místě, v první řadě. Seděli tam největší zločinci v historii československé republiky, po válce nacisté, kteří měli na svědomí tisíce lidí, a teď tam sedí můj muž! Když se po obžalobě, která trvala tři hodiny, a po poradě se svým obhájcem vracel, usmíval se a z očí mu vyzařovalo štěstí a klid. Podíval se na galerii a jako jediný si troufal zvednout ruku a poslat nám s maminkou polibek, jako by pro něho neexistovala plná soudní síň ani přísní soudní dozorci, kteří ihned reagovali – a jeden z nich mu zdviženou pravici zachytil.
Téměř po deseti měsících jsem ho viděla a rázem jsem na všechno to strašné utrpení zapomněla, všechno kolem mě se rozplývalo – čas a prostor, bolest, trpkost, strach – a zaplavilo mě nepopsatelné štěstí. Tisíckrát buď Bůh pochválen za tak dobrého, poctivého a za všech okolností charakterního muže. Všechno ve mně překypuje, vím, že je František hrdý na své hochy ve skupině. Dnes mi připadá, že se to tak muselo stát, že všichni, i ti mladí, po takovém utrpení statečně, beze strachu před navrhnutou smrtí, vyznali: Ty jsi Kristus, Král! Ani se mi nezdál tak zesláblý a bledý. Je sice pravda, že jsem ho viděla z dálky, z balkonu galerie, ale ten jeho úsměv a výraz štěstí v očích může mít jen člověk, který má čisté svědomí. Jsem si vědoma, že celá hrůza té skutečnosti, která se dnes stala, na mě ještě dolehne. Ale teď jsem šťastná, přešťastná, s dětmi doma tančím!
Jak to tedy bylo? V neděli jsme se šťastně vrátili z Dobříše, na nádraží na nás čekali teta, strýček Drbohlav a naše Tonička. Všichni byli nadšeni z opálených dětí a doma na nás čekalo velké překvapení. Hned, jak jsem vešla do kuchyně, jsem si všimla, že všechno jen září čistotou, na stole prostřený bílý ubrus a na něm talíře s chlebíčky a dort – byla jsem z toho ohromená a dojatá. Tetička mi mezitím důkladně uklidila celý byt, vyprala všechny záclony, umyla dvoje velikánská okna, která jsou přes celou jednu stěnu pokoje, a k tomu navíc dvojné, a ještě dvě menší. Parkety (které byly zase už hrozně tmavé, protože v těch dvou velkých pokojích byl předtím salon na klobouky a voda poškodila dřevěnou podlahu) vydrhla a nalakovala, všecko všecičko se lesklo jako v zrcadle. Kolik dní dřela a co se z Dejvic k nám nachodila. Domů šla určitě vždycky pěšky, aby se zastavila u Sv. Kajetána na mši. Chodí tam také uklízet a pomáhat při výzdobě. Ta dobrá duše ví, co mě čeká, a alespoň tak mi chtěla udělat radost. Bůh jí to tisíckrát oplať, nikdy to nezapomenu! Uložily jsme děti (Lotka zůstala se mnou), vybalily kufry a druhého dne zrána se začalo.
Už brzo ráno přijela Květa s tchyní a po nich naše babička s Maruškou. Celý den návštěva za návštěvou, večer jsem šla ještě za obhájcem, ale nikde jsem ho nenašla, ani doma ne. Bydlel za Pankráci, a když jsem pak jela se známou Marií Havlovou tramvají, udělalo se mi špatně už jen při pomyšlení na ten zítřejší den. Nebo jsou to nervy, strach – nejraději bych umřela, samá hrůza a úzkost. Nestydím se přiznat, že se strašně bojím. Nejvíc toho, že přelíčení bude veřejné, pustí nás dovnitř a já budu nucena poslouchat ty šílené projevy, jako když jsem předtím poslouchala v rádiu všechny veřejné procesy, i ty církevní. Obžalovaní se museli naučit nazpaměť všechno, co smějí před porotou říct, a všichni byli pod tabletami. Proto je mi jedna věc úplně jasná: jestli nebudou preparováni a budou moct mluvit svobodně, proces veřejný nebude. A pokud bude veřejný, tak to nechci slyšet, a přesto tam musím jít, abych mu dodala sílu, alespoň němou přítomností.
(Pokračování příště)
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
