Vydání: 2012/16 'Čtěte Korán!' vyzývají radikální muslimové, 18.4.2012, Autor: Jan Paulas

V těchto dnech míří do českých kin nový film JIŘÍHO STRACHA Vrásky z lásky, který na sebe už předem poutal pozornost tím, že se režisérovi podařilo po čtyřiceti letech dostat před kameru společně Jiřinu Bohdalovu a Radoslava Brzobohatého. A to rovnou do hlavních rolí.

Jaké postavy jste oběma hereckým legendám přisoudil pro tento velký filmový návrat?

S Markem Epsteinem, scenáristou filmu, jsme se snažili vyjít z toho, jací oba ve skutečnosti jsou – to znamená Jiřina je „jaderná elektrárna“, pořád musí něco dělat, něco točit, a tak ve filmu ztvárňuje starší herečku, která v domově důchodců vede divadelní kroužek. Zatímco Radoslav je stárnoucí profesor gymnázia, kterého bolí noha, čeká ho závažná operace a stejně jako většina mužů ve stáří hůř nese, že už není tak silný, jak býval. Ale protože byl kdysi zamilovaný do jedné herečky, rozhodne se, že se s ní chce ještě jednou vidět. A tato jeho touha spouští celý další příběh.

O vašem filmu se hovoří jako o komedii, ale někdy při ní člověka až zamrazí…

Nazval bych ho spíš tragikomedií, nebo lépe hořkou komedií, protože tragikomedie je pro mě vrcholný žánr, zatím naprosto nedostižný, na který ještě nedosahuji ani svou režijní kvalitou, ani svou moudrostí. Ale je fakt, že je to cesta, po níž jsem se snažil nebo toužil vydat. Od začátku jsme věděli, že chceme zkombinovat smích a slzy, aby v momentě, kdy se hodně smějete, přišlo něco, co vás najednou malinko zamrazí, abyste si uvědomili, že stáří zase taková legrace není. Ale zároveň jsme chtěli mít nadějný konec.

Lze říct, že váš film je příběhem o naději?

Ano, naděje je velké křesťanské téma a mně šlo skutečně o to, aby film v divácích dobíjel naději – aby s tímto pocitem odcházeli z kina.Že má smysl v jakémkoli věku o něco usilovat, pro něco nebo pro někoho žít, hledat smysl života… Zkrátka to nevzdat. Jsem přesvědčen, že v každém věku lze najít nějakou radost, pro kterou je tento svět krásný. A když tu naději člověk nemá, pak končí – a naději nemá, když se už na nic netěší.

Bylo pro vás jako pro mladého režiséra těžké zachytit pocity a naděje staršího člověka? Nebo probíhalo mezi vámi a herci jiskření, že takhle to přece nemohou zahrát…

Nějaké jiskření zde nebylo na místě, protože ve svých osmatřiceti letech skutečně nemohu 
– ač si myslím, že jsem docela empatický – mít jejich zkušenost, moudrost, životní poznání, které se s věkem vyvíjí. Takže jsem se kolikrát na tyto věci záměrně ptal, jak to s nimi v tomto věku je. Jinak na něco zareaguje čtyřicetiletý člověk a jinak osmdesátiletý. Třeba taková pošetilost, jak oba hrdinové ukradnou dodávku, to by ten čtyřicetiletý asi neudělal.

Čím může film o stáří oslovit mladé diváky?

Jednak humorem a jednak si myslím, že tento film má schopnost v lidech „dobíjet baterky“. Když třeba mladý člověk uvidí osmdesátileté důchodce, jak bojují o život, o nějaký životní zážitek, může si ve svém vlastním usilování říct: Když to dokážou tihle osmdesátiletí, proč bych to nedokázal já?