Vydání: 2006/10 Kostel jako obřadní síň?, 6.3.2006, Autor: Jan Paulas

V čem je výjimečný sedmkrát oceněný film Bohdana Slámy?

Letošní udílení výročních filmových cen mělo od začátku jednoznačného favorita. A to i přesto, že se ve finálové nominaci objevil i snímek Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, Šulíkův Sluneční stát nebo poslední film nestora české kinematografie Jana Švankmajera Šílení. O Slámově filmu Štěstí se však už předem psalo jako o novém svěžím větru na českém filmovém nebi.

Příběh tří kamarádů z jednoho paneláku - Toníka, Moniky a Dáši - se pohybuje někde mezi tragikomickou romancí a sociálním dramatem. Je zasazený do průmyslem zplundrované krajiny Mostecka a podstatnou zápletku filmu tvoří dvě trpící děti, o něž se matka (Dáša) není schopna postarat, a tak její rodičovskou roli začnou ve své zchátralé barabizně naplňovat aspoň na chvíli Toník s Monikou (více recenze v KT 40/2005). Film získal Českého lva v kategorii za nejlepší film, za režii, za scénář, za kameru, za herecké výkony v ženské i mužské hlavní roli (Tatiana Vilhelmová jako Monika, Pavel Liška jako Toník) a sedmá soška byla za ženskou vedlejší roli (Anna Geislerová jako Dáša). Ze zbylých sošek připadly dvě na Příběhy obyčejného šílenství a Sluneční stát, jednoho skleněného lva ukořistil film Šílení. Divácky nejúspěšnějším snímkem byl vyhlášen Román pro ženy. Za dlouholetý umělecký přínos českému filmu byl oceněn režisér Jan Němec, který natočil například Démanty noci, O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky či Noční hovory s matkou.

Slámův film Štěstí se setkal hned po svém uvedení s velmi kladnými ohlasy v tisku, kde byl dokonce označen za přelomový film, „jako by někdo v naší kinematografii otevřel okno“ (Petr Třešňák, Respekt). Záhy bodoval i na zahraničních filmových festivalech - získal Zlatou mušli ve španělském San Sebastianu (Anna Geislerová zde navíc obdržela Stříbrnou mušli za nejlepší ženský herecký výkon) či hlavní cenu v kanadském Montrealu.

Přes tuto dosavadní úspěšnost má ale Slámův film i své kritiky. Například publicista Jiří Peňás mu vyčítá, že „oproti neučesaným, antiiluzivním a drsně sarkasticky snímaným Divokým včelám tento film hladce a přehledně plyne“ a nabízí vlastně všechno, co nabízí dnešní standardní český film, který se chce divákům líbit. Také publicista Ondřej Štindl upozorňuje, že jsou ve filmu slabá místa, kdy například tolik vychvalovaná autenticita působí spíš jako režisérův kalkul. „Někdy je bezútěšnost až příliš efektní a všechny ty vraky aut a počmárané zdi ve filmu až moc ,hrají‘ a to, co mělo být věrohodné, působí trochu vypočítavě.“ Zároveň ale přiznává, že film má mnohé přednosti, které stačí na to, „aby se z něj stalo jakési štěstí v neštěstí českého hraného filmu“.

* * *

Názory na Štěstí:

Současným stylem vyprávění zachycuje nekompromisní Sláma autentické problémy dneška. Mezilidské vztahy nechápe jen v rovině dospělých, ale i tam, kde je to evidentně filmařsky obtížné, počítá s dětským pohledem. Snad i pro to, že Sláma nepodlehl vábení komerce či natáčení reklam a na živobytí si vydělával jako gastarbaiter v západní Evropě, mohl natočit film, který neredukuje svět na více či méně vtipné hlášky, nýbrž směřuje na hlubinu v tom nejlepším slova smyslu. Pokud má česká kinematografie nějaké „evropské“ želízko v ohni, pak je to Bohdan Sláma.

Štěstí je suverénně jedním z nejvydařenějších českých snímků dekády. Režisér Bohdan Sláma se v něm prokousal na dřeň současného Česka a vystavěl civilní drama jeho problémů i nadějí. A přitom je to film o lásce.
Petr Třešňák (Respekt)

Film pracuje s jednoduchým, ale důležitým poselstvím: štěstí spočívá ve vztahu k druhému člověku a hodnota tohoto vztahu se projevuje solidaritou, nezištností a potlačením egoismu. Takový záměr si nezaslouží zesměšňování, nezaslouží si ale ani trivializaci, k níž přitom jaksi ze své podstaty tíhne. Přesáhne-li právě ono zjednodušení jistou mez, uskutečňuje se v uměleckém díle jako moralita, případně jako červená knihovna. Obávám se, že to je případ Slámova filmového příběhu, toho oddaného, ovšemže ušlechtilého konání dobra, které ke své demonstraci používá nadmíru silných citových páčidel (bezprizorní děti) a tezovitých modelů...
Jiří Peňás (Kulturní týdeník A2)

Je to komorní dílo s pomalu plynoucím dějem, a přitom naprosto plnokrevné - Slámovi je cizí jakákoli dryjáčnickost a hysterie, nic neuhlazuje, nikde není ani stopa vyumělkovanosti. Přešlapávající a občas se zakoktávající Toník a pokorná Monika, pracující jako doplňovačka v supermarketu, žijící na okraji a pohybující se na hraně, tak svou věrohodností tvoří ostrý protiklad proti umělému světu seriálů a reality show.
Jan Mazanec (Katolický týdeník)

Štěstí je skutečně film, který nad většinou zdejší produkce vyniká. Vyjadřuje nějaký postoj k životu, jeví o ten život nějaký zájem, autoři i herci přemýšleli o postavách, to vše v místě nebývá vždy zvykem. (...) Jenomže ta až nekritická adorace, kterou premiéra Slámova snímku vyvolala, je především implicitní soud o těch ostatních českých filmech. Myslet si něco o životě, zajímat se o něj - to jsou základní předpoklady pro to, aby film, který by bylo možné považovat za umění, vůbec mohl vzniknout, pouhá skutečnost, že jsou naplněny, ovšem nezaručuje, že vznikne. V současných českých podmínkách asi stačí i tyhle elementární věci na to, aby se film najednou jevil jako mimořádný...
Ondřej Štindl (BBC)