26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Starý profesor, který nepřestal být mladým

6. 5. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/19 Maria v umění, 6.5.2011, Autor: Václav Štaud

Před třiceti lety zemřel P. Dominik Pecka, který duchovně ovlivnil několik generací. Ještě známější byl jako spisovatel. Kdo by ze starších čtenářů neznal aspoň jednu jeho knihu – ať už Neviditelný prsten, Cestu k pravdě či Ze zápisníku starého profesora.

Když se manželům Peckovým v Čejkovicích v roce 1895 narodilo páté dítě – Dominik, držel jej při křtu na rukou místní farář P. Eduard Keller. Aby se kněz mohl stát kmotrem, potřebuje zvláštní povolení svého biskupa. A protože tatínek, prostý bednářský mistr a domkář, žádným bohatstvím neoplýval, není jiného vysvětlení, než že Peckovi museli mít s knězem hluboké přátelské vztahy. Už v rodné obci sbíral pozdější profesor zkušenosti z umění pedagogiky. Vzpomínával hlavně na způsob výchovy své maminky. Byla přísná, důsledná a spravedlivá, přitom však vystačila s jedinou formou trestu v podobě mlčení. Na svá středoškolská léta pohlížel Dominik Pecka už velmi kriticky – s ostrou výchovou nebo způsobem výuky nebyl spokojen. Když se ho později ptali na zdroje vlastního vychovatelského umění, odpovídal: „Na prvním místě to byly vlastní vzpomínky. Dělejte, co se vám na vlastních vychovatelích líbilo, a co se vám nelíbilo, nedělejte.“ Po teologických studiích byl Dominik vysvěcen na kněze v památném roce 1918 a ustanoven kaplanem v Brně-Tuřanech. Čtyři roky zde v těžkém poválečném období pronikal do tajů života a čerpal náměty pro svoje první beletristické dílo, román Matka Boží v trní. V Tuřanech mimo jiné pokřtil dospělého konvertitu, pozdějšího biskupa skryté církve Felixe Maria Davídka, o němž hovořil jako o svém duchovním synovi.

PROFESORSKÁ LÉTA

Na podzim 1926, po službě ve třech dalších kaplanských místech, se splnila Peckova dlouholetá touha vychovávat. V profesorském sboru jihlavského gymnázia byl přijat vlídně a sám se stal učitelem náboženství nadmíru oblíbeným, především pro svou otevřenou, radostnou povahu. Svědčí o tom i jedna z legend mezi českými dominikány, P. Silvestr Braito: „Pecka byl vždycky knězem, vychovatelem, otcem – a nikdy ne panem profesorem s notýskem. Zástupy těch, kteří si stále k němu chodí pro radu v životních záležitostech, důvěra, s jakou se k němu utíkají jeho žáci ve všech svých těžkostech, ukazuje na to, jak kněžsky pochopil své poslání duchovního otce…“ napsal P. Braito do sborníku k Peckovým padesátinám. K jubilantovu působení na konci třicátých let v poněmčené a pak okupované Jihlavě Silvestr Braito dodává: „Jeho exhorty byly pochoutkou pro celou jihlavskou veřejnost. V těžkých národnostních poměrech, v dobách nejkritičtějších, bylo jeho slovo balzámem, jistotou, kompasem.“ Když na začátku roku 1942 přešel Dominik Pecka na brněnská gymnázia v Králově Poli a později do Husovic, pokračoval ve své ne- únavné horlivosti. Zatímco jiní trávili prázdniny zaslouženou dovolenou, „profesor Pecka jezdil po exerciciích, studentských táborech, se studenty se plahočil po lesích, zakoušel všemožného nepohodlí, které patří k půvabům táborů pro mládež“ (Braito).

INTELEKTUÁL A VĚZEŇ

Vedle svého učitelského poslání vyrostl Dominik Pecka ještě v respektovaného filozofa a organizátora kulturního dění. Připravoval akademické týdny, redigoval studentské časopisy, publikoval v Akordu, Na hlubinu a v řadě dalších duchovních periodik. Především pak psal knihy, které patřily nejen mezi katolíky k bestsellerům. Vyšlo mu šest románů, devět knih esejů a aforismů, dogmatika a další náboženské či filozofické tituly. Tak mimořádná osobnost nemohla po únorovém převratu uniknout totalitnímu režimu. Poprvé byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen v září 1953 za „spolčení v úmyslu podvracet lidově-demokratické zřízení“. Vězeňská léta prožíval s příkladnou vyrovnaností, o čemž svědčí i jeho dopisy rodině. V jednom z nich, začerněném cenzorovou rukou, píše: „Brzy to bude rok, co jsem od Vás odloučen. Nenaříkám si, neboť věřím, že i to je pro mne dobré a že jsem neztratil nic, co lze zvát opravdovou hodnotou, že jsem se ještě upevnil ve svých zásadách a na- učil větší trpělivosti, lásce a vděčnosti Bohu.“ Z Valdic ho propustili v květnu 1955. Tři roky pak v Brně tiše sloužil jako zpovědník řádových sester. Ukrytý před zraky StB pracoval tajně na svém stěžejním díle – třídílné Antropologii. Z opatrnosti raději zanechal i všech akcí s mládeží a z kláštera vyjížděl jen k bratrovi do Čejkovic nebo za jednou z neteří žijící v Krhově na Třebíčsku. Tam byl v roce 1958 zatčen podruhé a odsouzen mimo jiné za to, že si dovolil uspořádat pro „své“ řádové sestry tajné exercicie. Tomuto zatčení byla přítomna Peckova devítiletá praneteř. Paní Anna Macková se dodnes při té vzpomínce zachvívá hrůzou: „Strýček už něco tušil, a proto odeslal maminku, aby někde ukryla originály rukopisů jeho vytvářeného díla. Byli jsme sami dva, když do domu vtrhlo komando mužů v kožených kabátech. Řvali a všechno převraceli, moc jsem se bála. Trvalo to až do rána. Našli hodně popsaných papírů. I když to byla jen čistá filozofie, nad každým radostně křičeli, že mají další letáky. Bylo krátce po Vánocích, a tak na stolku ležel jeden z mých dárků – kniha pohádek. Také ji zabavili jako předmět doličný. Druhý den se vrátila maminka. Cestou ji chytili, vyslýchali a bili. Na jedno ucho pak už nikdy neslyšela,“ dosvědčuje Anna Macková, dnes hlavní strážkyně Peckovy památky a jeho rozsáhlého díla. Když Dominika Pecku pustili v roce 1960 z Mírova, nemohl už pomýšlet na dráhu pedagoga. Stal se z něho důchodce, který ve skrytu pokračoval v literární tvorbě. Z té doby je například kniha Z deníku marnosti popisující vězeňské zkušenosti či vlastní životopis Starý profesor vzpomíná. Obě mohly vyjít až ve svobodných poměrech, dlouho po Peckově smrti.

MOUDRÝ VINAŘ A KUTIL

Pan profesor obýval jednu z prostých cel brněnského kláštera kapucínů a pravidelně vyjížděl do rodných Čejkovic. Tehdy se ukázala další zajímavá stránka jeho osobnosti – že po svém otci zdědil materiální zručnost a lásku k hospodářství. Pro své přátele dokázal vyrábět pěkné a užitečné předměty, denně také vycházel pracovat do vinohradu, který nikdy nepřestal patřit k jeho láskám. Tak ho má v paměti i P. Josef Šindar, který byl tehdy v Čejkovicích kaplanem: „Obdivoval jsem jeho radostnou povahu, že přes všechno zlé, co musel prožít, nezahořkl. Navázali jsme pěkné přátelství a pravidelně jsme si psali. Vždy dokázal vymyslet něco moudrého i vtipného zároveň. Když se jednou dozvěděl o mém přeložení do zanedbané pohraniční farnosti, reagoval na to slovy, skrytě odsuzujícími systém církevních tajemníků: ‚Patrně v tom má prsty nějaký pan major Vis. Už je nejvyšší čas, aby ho udělali plukovníkem nebo třeba i generálem.‘“ Na poslední chvíle vzpomíná další z praneteří, Marie Demelová: „Když se, už jako stařičký, modlil, mohly jsme na něm, my děti, oči nechat. Byl nesmírně soustředěný. Breviář se ale rád modlil při chůzi. Cupital v zahradě trávou a my ve špalíru za ním. Kdosi nás okřikl, ať toho necháme, ale on se nás zastal. Měl děti moc rád a dával to často najevo.“ P. Dominik Pecka zemřel na Moravci 1. května 1981.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou