26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

O životě s vírou, hudbou a zpíváním

5. 8. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/32 Maria v životě a modlitbě křesťana, 5.8.2008, Autor: Zita Chalupová

Olomoucký kněz, sbormistr, pedagog a skladatel P. Josef Olejník oslavil letos 1. července čtyřiadevadesáté narozeniny a 5. července 70 let svého kněžství. Při té příležitosti jsme ho požádali o rozhovor.

Celý svůj život jste zasvětil hudbě, v hudební rodině jste také vyrůstal. Učil jste se kromě zpěvu i na nějaké nástroje?

Z rodiny byl hudebník jen strýc. Ten mi jako malému klukovi půjčil tahací harmoniku, krásnou dvouřadovku, byla skoro větší než já. Na tu jsem se zkoušel učit hrát. Pak ji ale strýc chtěl zpátky a tatínek mi koupil jednořadovku. Ta se mi však zdála oproti té první malá. No a pak mě strýc učil na housle. Hrál jsem, ale nijak jsem nevynikal.

Kdy jste se dostal ke zpěvu a ke sborům?
Když jsem chodil na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. Na konci primy jsem jednou při bohoslužbě v kostele sv. Mořice slyšel chrámový sbor zpívat mši. To mě nesmírně uchvátilo, tak jsem se přihlásil do scholy u sv. Mořice. Vždycky v sobotu bývaly zkoušky a v neděli se zpívalo na deváté. V sekundě jsem se sám začal učit na harmonium, měl jsem vyhrazenu jednu hodinu týdně, ale chodíval jsem tam o každé přestávce, abych mohl cvičit. O rok později jsem sám začal i s varhanami.
Zpěváci zůstávali ve škole o Vánocích kvůli zpívání při mších vždycky až do Štěpána, pak teprve jsme jeli domů. Mívali jsme společný Štědrý večer, který začínal svátostným požehnáním v kapli. Tehdy v tercii mi to na varhany ještě moc nešlo, ale pilně jsem cvičil a o Velikonocích jsem zůstal ve škole celý týden, abych se naučil ještě víc. Při svátku Nanebevstoupení Páně jsem si už myslel, že bych zahrál Chvalte, ústa a jednu mariánskou píseň. Den předtím jsme měli zkoušku (chtěli jsme, aby to bylo co nejlepší, protože na svátek vždycky přijížděl pan arcibiskup). A já jsem řekl varhaníkovi, septimánovi Kvapilovi: „Prosím vás, nechal byste mě zahrát?“ A on povídá: „Ty hraješ? Tak přijď.“ V kapli byly varhany dole a kolegové ze sboru si mysleli, že jdu šlapat měchy. Nějak jsem to odehrál a vznikla pověst, že je mezi terciány varhaník.

Kdy jste poprvé sám vedl nějaký sbor?
Moc jsem se snažil pořád se zlepšovat ve hře na varhany, přes prázdniny jsem chodil cvičit u nás ve Strání do kostela, v kvartě jsem byl varhaník v dolní kapli, v kvintě už v horní. A tehdy jsem najednou dostal odvahu nacvičit s malými chlapci mši, kterou jsme chtěli zazpívat na svátek sv. Aloise. Měli jsme všechno nachystáno, orchestr byl připravený, na varhany měl hrát Pitucha z ročníku nade mnou. Zazvonilo – ale varhany byly zticha. Někdo je úplně vypnul, asi ze závisti. Ale nic jsme si z toho nedělali, spustili jsme zpěv s orchestrem. To jsem poprvé vedl sbor.
V sextě jsem pak s hochy nacvičil Missu Lorettu od Říhovského, sám jsem přitom hrál na varhany, dirigoval nás profesor Rochel, který nás míval na latinu. Byl to ohromný muž a muzikant. Moc se nám to tehdy povedlo. A o rok později jsem chtěl založit mužský sbor, abych už nebyl vázán na malé kluky. Cvičili jsme, do Dušiček jsme to ještě nestihli, ale v březnu na sv. Tomáše Akvinského, když měl svátek prezident Masaryk, jsem upravil dvě národní písně – Boleráz, boleráz a Bodaj by vás. Nechal jsem chlapce nastoupit do půlkruhu a dirigoval je. Neměl jsem tehdy ani tmavé šaty, musel jsem si je vypůjčit – i s motýlkem. Do konce septimy jsme nacvičili spoustu sborů a připravili jsme koncert pro gymnázium. Vzpomínám si, že tam kromě profesorů a studentů gymnázia byla jediná maminka jednoho studenta – měla na sobě krásný kostým a kolem krku kožešinové boa.

Pak jste studoval teologii v Olomouci.
Přihlásil jsem se tam do semináře. V prvním ročníku nás bylo asi osmdesát – a já si hned založil další sbor. Ve škole pak byla slavnost a my jsme se přihlásili a odezpívali Oráče Josefa Bohuslava Foerstera. Sbor jsem pak vedl pořád, dělal jsem i varhaníka. Víte, my jsme neměli žádné odborné vedení – dělal jsem to jen podle toho, co jsem viděl a slyšel na koncertech a u sv. Mořice.

Několik let jste studoval také v Římě...
Ve čtvrtém ročníku přijela do semináře vizitace z Říma. Byl to takový fousatý švýcarský kapucín, Hilarion Felder se jmenoval. A ten byl naším sborem uchvácen. Tehdy jsme totiž taky zpívali každou neděli při bohoslužbách gregoriánský chorál. A tento Švýcar na mě asi upozornil arcibiskupa Prečana, který rozhodl, že po studiích musím rok dělat kaplana a pak mohu odejít studovat do Říma. Takže jsem tři roky studoval gregoriánský chorál na Papežském institutu církevní hudby. A taky jsem stále chodil po koncertech, doháněl jsem všechno ostatní a dělal si přehled. Po získání titulu magister gregoriánského chorálu jsem se měl vrátit domů, ale byla válka. Tak jsem začal studovat ještě kompozici. Z té jsem získal licenciát. Kdybych studoval ještě půl roku, měl bych také titul magistra (a to tehdy něco znamenalo, ne jako dnes), jenže byl dobyt Řím a já jsem se přihlásil do československé zahraniční armády. S deseti čerstvými doktory teologie jsme vyrazili lodí z Neapole a přes Gibraltar jsme se dostali až do severní Anglie. Měl jsem s sebou na lodi noty – Bachův Temperovaný klavír s označeným prstokladem. A Angličani zkoumali, jestli to nejsou nějaké tajné kódy...

V Anglii jste měl taky nějaký sbor?
No samozřejmě. Sloužil jsem ve Whittesfordu u Cambridge na ošetřovně. Velitelem našeho tábora byl Slovák, kapitán Bibeň. Ten věděl, že jsem od muziky. V úterý večer jsem se vrátil z cesty pro léky a hned mi vyřizovali: „Máš jít k Bibeňovi.“ A on se mě ptá: „Vy jste studoval muziku?“ – „Ano, ale tu svatou.“ – „To nevadí. Chceme Angličanům vyjádřit vděčnost za to, jak nás tady přijali, takže si vyberte, koho a kolik lidí chcete, a v neděli ať zpíváte.“ Ve středu jsem si vybral asi třicet chlapců, cvičili jsme Boleráz a Bodaj by vás. V sobotu to bylo hotové. Nastoupili jsme vojenským krokem a zpívali. To byla taková krása. I Bibeň byl uchvácen a rozhodl, že sbor musí pokračovat. V pondělí jsem si doplňoval hlasy a kapitán Wiessner, který měl na starosti osvětu, se chodil dívat, jestli to nebude nějaká ulejvárna. Míval jsem pak často volno a nakonec jsem měl na starosti už jen zpívání. A pak skončila válka.

Kam jste se po válce vrátil?
Vrátil jsem se v říjnu 1945, v listopadu jsem byl demobilizován a hlásil jsem se v Olomouci u arcibiskupa Prečana. 8. prosince jsem nastoupil v semináři jako vicesuperior a tři roky jsem učil bohoslovce zpěvu. Potom arcibiskup Prečan zemřel a nastoupil arcibiskup Matocha. Ten mě uvolnil z funkce vicesuperiora, takže jsem měl víc volna a stal jsem se odborným asistentem na fakultě. Až do roku 1950 jsem tam učil zpěv. Pak seminář zavřeli. Nutili mě, abych odešel do Prahy na nový seminář, ale to jsem odmítl. Takže mě poslali do Andělské Hory v Jeseníkách. Když jsem tam přijížděl, viděl jsem: jeden kostel, druhý kostel, třetí kostel... Říkal jsem si: Jak to všechno jenom budu spravovat? A pak jsem zjistil, že k tomu patří ještě mnoho dalších vesnic – Pustá Rudná, Suchá Rudná, Rudná pod Pradědem... Kolikrát jsem to musel v zimě objíždět i na lyžích. A tam jsem zůstal osmnáct let. Ale nelituji.

V šedesátých letech pak nastalo uvolnění. Dotklo se nějak i vás?
V roce 1968 jsem se vrátil do Olomouce a začal učit v obnoveném semináři. Povolili tehdy tři ročníky. A vždycky při svěcení ti mladší zpívali. Poslednímu ročníku neměl kdo zpívat, proto jsem přivedl chrámový sbor z Velké Bystřice. A tak jsem se s nimi dal dohromady a od té doby za nimi každý týden jezdím na zkoušky. Už je to letos třiatřicet let.
Z Olomouce jsem v roce 1972 odešel do Litoměřic, kde jsem učil. Když bylo 30. výročí osvobození Rudou armádou, měli jsme s tamním sborem účinkovat v oslavném pořadu. Sám jsem si udělal program: hymna, Smetanova Modlitba, Foersterova Modlitba ke sv. Metoději a moje Modlitba umírajícího sv. Cyrila za církev a vlast. Před námi mluvil nějaký řečník o míru a takové ty fráze. Nedalo se hned zpívat, a tak jsem zpěv nejdřív uvedl. O hymně jsem řekl, že je to vlastně píseň s hlubokým duchovním a náboženským smyslem. Voda hučí po lučinách – to je křest. Bory šumí po skalinách – to je vanutí Ducha Svatého. A v sadě skví se jara květ – to je obraz lidské duše, která je plná Boží milosti. Osmašedesátičlenný sbor to pak krásně zazpíval. A po prázdninách mi ministerstvo školství odňalo veniam docendi – povolení učit.
Míval jsem pak mše v Olomouci u sv. Mořice a učil jsem scholy po celé diecézi až do roku 1989. Potom jsem na půl roku odešel zase do Litoměřic a nakonec jsem do roku 1996 učil v Olomouci na fakultě – do té chvíle, než jsem ztratil hlas.

Jak jste se dostal ke komponování?
Když v Olomouci nastoupil arcibiskup Graubner, nařídil, že první neděli v měsíci musejí mít nešpory sestry a třetí neděli bohoslovci. Ale nebylo nic ke zpívání. Proto jsem pro ně začal nešpory skládat. Napadalo mě to samo – a dnes je to už několik stovek skladeb. Napsal jsem také tři ordinária, jedno z nich je Česká mše z Andělské Hory. Vždycky jsem vlastně dělal jen to, co bylo nutné. Když se to dá ale dohromady, je toho hromada.

Věnoval jste se také úpravám lidových písní. Které jsou vám nejbližší?
Pocházím ze slovenského pomezí, takže hlavně ty ze Slovácka. Jedna z mých nejoblíbenějších je Mikulecká dědina v úpravě pro smíšený sbor od pana Halmy. Se všemi svými sbory jsem národní písně vždy zpíval a při úpravách jsem dbal na to, aby byly krásné.

P. Josef Olejník(* 1914) pochází z osady Květná (patřící k obci Strání) na česko-slovenském pomezí. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, bohosloví v Olomouci, gregoriánský chorál a kompozici na Papežském institutu církevní hudby v Římě. Působil jako pedagog na teologii v Olomouci a v Litoměřicích, v letech 1950–1968 spravoval farnost v Andělské Hoře v Jeseníkách. Založil a učil mnoho pěveckých sborů při kostelích po celé olomoucké arcidiecézi. Je známým odborníkem na církevní hudbu a významným skladatelem české liturgické hudby. Napsal mnoho žalmů a dalších církevních skladeb, upravil také bezpočet lidových písní.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou