26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nejvíc to odnesly naše naděje

13. 1. 2015

|
Tisk
|

Duchovní krajina básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka, jehož 110. výročí narození (17. ledna 1905 Mastník u Třebíče) si v těchto dnech připomínáme, byla zabydlena celou řadou blízkých lidí, druhů, souputníků a mistrů-učitelů.

Vydání: 2015/3 Společným hlasem proti terorismu, 13.1.2015, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy 3

Mezi ty veledůležité patřil vedle Otokara Březiny především Jakub Deml. O čtvrtstoletí starší básník, katolický kněz, vydavatel, inspirátor a v Zahradníčkově případě i otcovský přítel a duchovní rádce. V jednom z listů adresovaných ve třicátých letech Demlovi mladý básník otevřeně a synovsky vyznává: „Připadáte mi s Otokarem Březinou jako dvě knížata, před jejichž skvoucí zbrojí bledne sláva valné části české poezie, a dodám ještě, že jsem hrdý na to, jak Vás vidím, neboť vidět, toť milovat, toť být obdařen.“
Jakub Deml se tak stal svědkem Zahradníčkova básnického úsilí i vrcholů jeho tvorby, jeho šťastné naplněnosti v rodině a křtitelem všech básníkových dětí. A také chlácholivým utěšitelem v bolu a smutku po smrti dcerušek i po propuštění z kriminálu do děsných podmínek socialistického venkova. Když po smrti dětí píše Deml Marii Zahradníčkové: „Bůh Vás zná, proto ví, co unesete. Jeho rány jsou pohlazením. Jeho rány jsou vyznamenáním,“ myslí i na jejího muže, na jeho vězeňské vyvržení, tělesnou křehkost a pokorné srdce.
Smích radostný i strašný
Oba pocházeli z Vysočiny, oba byli absolventy třebíčského gymnázia, oba se do své rodné krajiny vrátili, a ač jeden fyzicky robustnější a druhý zranitelně drobný, „drželi“ v sobě vášnivou energii i šlehavý smysl pro ironii a humor. Byl to Jan Zahradníček, který si ve třicátých letech v textu-obhajobě Případ Jakuba Demla (Demlovi a jeho dílu věnoval několik textů a dedikoval básnickou sbírku La Saletta) všiml, že „smích Jakuba Demla, ten dětsky radostný i ten strašný, je jenom náměstkem pláče, a proto bezútěšnější než všechno bědování. Z přemíry žízně po spravedlnosti a lásce šlehá jeho soucit se vším, co trpí zde na zemi, s květinami křehnoucími mrazem, s dodělávajícím řeznickým koníkem, s postřeleným ptákem, se zlomenou láskou, s poníženou tváří člověka.“ Jindy zas v dopise trefně charakterizuje nejvnitřnější tón Demlova žhnoucího slova: „Drahý otče Jakube Demle, jaká síla zdraví by se vlila do žil našeho ubohého národa, kdyby si dali lidé z Vašeho díla říci, že pravá zbožnost není a nemůže být nudná a uplakaná a staropanenská, nýbrž naopak rozmarná, veselá, mladá a mládí navracející!“
Do Tasova ve slávě a zavržení
Jan Zahradníček poznal Jakuba Demla osobně poprvé jako dvaadvacetiletý mladík v létě roku 1928. O výpravě do Demlova domovského sídla píše 19. října 1938 Janu Čepovi: „V Tasově, kde jsem byl poprvé před deseti lety tenkrát v té velké společnosti zároveň s Tebou: Deml je zdráv, vesel, dobře vypadá a má plány.“
Do Tasova začal za Demlem od třicátých let zajíždět pravidelně, sám či v doprovodu přátel, účastnil se tam mnohých bujarých oslav a zažil i odvrácenou tvář veselí. A když se za války usadil v nedalekém Uhřínově na faře kněze a básníka P. Jana Dokulila, tasovský mistr je tam několikrát navštívil. Nebo si dali dostaveníčko „na půl cesty“ ve Velkém Meziříčí na faře u dobrosrdečného P. Bohumila Buriana. Pochopitelně – tasovský patriarcha byl útesem, o nějž se rozrážely a často definitivně rozrazily mnohé vlny – řada přátelství nevydržela Demlovy nároky ani vrtochy. Také s Janem Zahradníčkem se na počátku čtyřicátých let na krátký čas rozkmotřili, ale nikdy se sobě neodcizili a jejich vzájemné doprovázení mělo pečeť důvěrného přátelství.
Navíc je oba sblížilo, že na vlastní kůži brzy po válce poznali, co znamená být vylučován z literatury, hulvátsky napadán a lživě osočován ze strany komunistických publicistů. S jistým chvěním a předtuchami věcí příštích píše Jan Zahradníček v říjnu 1945 Demlovi: „Nynější roztřískaný svět, který se tak těžko zdvíhá z trosek. Rozbilo se toho hodně a nejvíc to odnesly naše naděje. Od 9. května jsem zažil svůj díl – a Vy, důstojný pane, zase svůj. Vzpomínal jsem na Vás denně ve svém vlastním zavržení, které se ovšem nevyrovná Vašemu, které arci hraničí se slávou.“
Nejpokornější z básníků
Ale dřív než na oba dopadne, u každého jinak, drtivá pěst komunistických kazisvětů, stačí Jakub Deml k poděkování za dedikaci La Saletty na počátku roku 1949 Zahradníčkovi vroucně připsat: „Kromě Vás, jak to vidím, pokora chybí všem našim básníkům; kéž ji měl více i Otokar Březina, jehož jste plnoprávným a právoplatným dědicem. Teprve dnes rozumím jemu i Vám v mnohém a jsem Vám oběma vděčen, Vy jste mi arci blíž než on, neboť to, co on dosti dobře viděl, Vy také činíte.“
Demlova tasovská vila je také místem, kde Jan Zahradníček naposledy okusí závan svobody a chuť dobrého vína. V polovině června 1951 navštíví v doprovodu básníka Klementa Bochořáka humorem sršícího Demla a zůstanou po jeho boku ještě s Timotheem Vodičkou dlouho do půlnoci. V noci se Zahradníček vrátí do Brna a druhý den brzy ráno je ve svém bytě zatčen Státní bezpečností. Návštěva Tasova se mu ve vězeňských kobkách na dlouho stane obrazem důvěrně přátelského bezpečí.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou