26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Misie očima fotografů

8. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/40 Křesťané a ekologie, 8.10.2004, Autor: Jan Paulas

Do misií na čtyřech kontinentech se v minulých deseti letech s fotoaparátem vypravili Alena Dvořáková a Viktor Fischer. Výsledkem snahy obou mladých fotografů je několik fotografických cyklů, řada výstav a významných ocenění v soutěžích, ale i reprezentativní fotografická publikace Misie, která právě přichází na knižní pulty (vydalo nakladatelství KANT). Své fotografie publikují pod společným jménem a společně odpovídali i na naše otázky.

Jak vznikl váš fotografický projekt Misie?
Jsme toho názoru, že by každý měl dělat to, co umí, a ve svém oboru udělat i něco pro ostatní. Amatérských fotografických dokumentů z misií je mnoho, ale nemají příliš šancí oslovit širší veřejnost. Proto jsme se rozhodli tuto mezeru zaplnit. Snažíme se fotografie s tematikou misií dostat do galerií, a tím oslovit nové lidi.

Což se vám docela daří...
Naše fotografie jsme již vystavovali v prestižních českých galeriích (např. Pražský dům fotografie, Galerie G4 v Chebu, Nejvyšší purkrabství Pražského Hradu aj.). Jednotlivé soubory pak získaly mj. šest ocenění v soutěži Czech Press Photo (včetně ceny Unicef) v letech 1998-2002.

V knize uvádíte, že vaším záměrem nebyla snaha do zachytit každodenní práci v misiích, ale že svůj projekt chápete jako „angažovaný umělecký dokument“. Jak tomu máme rozumět?
Celý projekt vznikl, aby pomohl řeholním sestrám v jejich práci. Jelikož jsou tyto sestry závislé na darech, které dostanou, chtěli jsme tímto projektem přiblížit jejich práci nejen obyčejným lidem, ale i sponzorům, kteří je pak podpoří - proto hovoříme o „angažovaném“ dokumentu.

V jednotlivých souborech se vždy věnujeme nejdříve životu lidí v okolí misie a až následně se dostáváme k práci sester. Domníváme se, že to lépe přiblíží situaci v jednotlivých zemích. Nejde nám o výčet konkrétních činností sester, ale o principy. V každé zemi totiž působí celá řada dalších podobných středisek nejen církevních, ale i humanitárních mezivládních a světových organizací, jejichž práce i cíle jsou obdobné.

V čem je podle vás přednost fotografického zachycení skutečnosti oproti jiným médiím - např. psanému slovu. V čem je výhoda fotografie?
Fotografie ukazuje skutečnost do posledního detailu. Dokáže zachytit atmosféru či lidi v jejich prostředí a divákovi vše představit v jediné vteřině, zatímco psané slovo se k tomu dostává postupně. Dobrý fotograf tedy dokáže vystihnout situace jedinou fotografií bez nějakého vysvětlujícího textu. Nevýhodou fotografie ovšem bývá, že je někdy až moc konkrétní, že dává málo prostoru k fantazii. Proto se snažíme ve svých fotografiích nechat divákovi dostatek prostoru pro jeho představivost - tzn. že situace jenom naznačujeme. Fotografie se tak střetne s jeho osobní zkušeností, spojí se s jeho konkrétními zážitky, což je podle nás působivější. S tím souvisí i to, že fotíme černobíle - obraz je tak oproštěn od barevných informací, které pro nás nejsou podstatné. Naopak tím více do popředí vystoupí jádro děje fotografie.

Na svých snímcích seznamujete veřejnost i se všedním životem a problémy lidí v několika oblastech čtyř světadílů (Asie, Afrika, Evropa, Jižní Amerika). Mají jednotlivá místa nějaké specifické problémy či témata, jež jste se snažili zachytit?
Samozřejmě. Například problémem obyčejných lidí v Kazachstánu je krutá zima, musí se o sebe postarat a to je nutí přemýšlet dlouho dopředu a být soběstační. V tom nám byli blízcí a moc jsme se s nimi rozuměli. Naopak v Jižní Africe, kde zimu neznají, žijí lidé ze dne na den, což s sebou nese řadu problémů - např. s jídlem (neumí si dělat zásoby potravin) nebo s nebezpečím nemoci AIDS. To, co dělají dnes, si neumějí dát do souvislosti s možnými budoucími následky. A zcela jinou mentalitu a problémy zase mají lidé v Argentině a Chile.

Jací lidé nebo situace se vám nejlépe fotografují? Kdy máte dojem, že je „radost fotit“?
Ve chvíli, kdy už je jasné, že tyto fotografie k něčemu pomohou nebo že ukážou danou situaci nově. Příjemné je, když fotografovaní lidé porozumí našemu záměru, nechají nás volně pracovat a nevšímají si nás. Vždycky jim říkáme: „Dělejte všechno tak, jako bychom tady nebyli.“ Někdy musíme zůstat na daném místě delší dobu, aby si na nás lidé zvykli, jindy můžeme pracovat hned - často díky průvodci, který nás doprovází a je prostředníkem mezi námi a místními lidmi.

Je ve vašich fotografických souborech nějaký snímek, který vám obzvláště přirostl k srdci nebo vám něco důležitého připomíná?
V nemocnici v Jižní Africe jsme se setkali s jedním nemocným (dnes již mrtvým) na AIDS, a ten snil o tom, že až se uzdraví, tak bude náklaďákem rozvážet květiny - bude tak rozvážet radost. Často na tuto situaci vzpomínáme.

Proč jste se vůbec rozhodli publikovat a vystavovat své fotografie pod společným jménem? Mladý člověk má obyčejně snahu vybudovat si jméno, a ne splývat s nějakou „značkou“?
Ještě než jsme se pustili do projektu Misie, tak jsme každý udělali několik projektů samostatně. Ale v případě Misie jsme již nechtěli dál tříštit jednotlivé fotografické soubory svou autorizací a hlavní věcí se pro nás stalo vyznění smyslu celku. Naše fotografie jsou tedy naším společným názorem.

JAN PAULAS
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou