Je to realita okraje a v zobrazovaném panoptiku uražených a ponížených není jediný typ, který by mohl být nositelem pozitivního étosu nebo alespoň obyčejného lidství. Přesto nejde o procházku infernem. Je to procházka severem Čech, takovým, jaký taky (!) existuje.

 

Kobra (Kryštof Hádek) je feťák v pokročilém stadiu závislosti a rozpadu osobnosti. Není to jen jeho přičiněním, ale hroutí se vše kolem něj: rodina, vztahy, práce… Jeho bratr, přezdívaný Užovka (Matěj Hádek), není žádným opakem nebezpečné Kobry. Fungují mu ale stále nějaké instinkty – zřejmě díky tomu, že se musel v dospívání starat o mladšího bratra, a také kvůli tomu, že „jen“ pije. Jeho matka je na tom ostatně ještě hůř, o přátelích, nebo lépe řečeno kumpánech ani nemluvě.

 

Alkohol či jiné drogy nejsou pro režiséra Prušinovského pouhým prostředím, ve kterém se odehrávají bezútěšné příběhy. Chlast sám do děje intenzivně vstupuje, dalo by se dokonce říct, že je jednou z hlavních „postav“ filmu.

 

Kobry a užovky zdobí výkony bratří Hádků v titulních rolích. Alkoholické či zlodějské eskapády dokážou podat civilně a uvěřitelně. Zmatený divák, který je zvyklý se na českých filmech podobným sekvencím smát, nebo se alespoň usmívat, má na začátku téměř dvouhodinového filmu tendenci se některým jednotlivostem také uchichtávat. Záhy ale tragika příběhu převálcuje i jeho. V tomto světě není prostor pro laskavý humor ani sentiment. Tenhle film lze brát jenom vážně – nebo vůbec.

 

Kobry mohou (ale nemusí) zopakovat divácký a kritický příběh Cesty ven Petra Václava. Sociální téma diváky do kin dost možná ani tentokrát ve větším počtu nepřitáhne, podstatné téma zobrazené bez klišé a jeho profesionální zpracování ale mohou i Kobrám přinést ocenění kritiků a nějakou tu filmovou cenu. Souvislost mezi oběma filmy je nicméně hlubší: v tom, že ukazují sociální past jako roklinu, odkud je nesmírně těžké uniknout bez ohledu na barvu pleti.

 

Petr Václav v jednom rozhovoru řekl, že být dnes v Česku Romem a obstát v životě je vlastně hrdinství. Antihrdinové Jana Prušinovského nejsou v situaci o moc snazší. I je stahují jejich blízcí ke dnu a vnější společnost se na ně dívá – často nikoli bez důvodu, ale přece jen – skrz prsty. Rozbít tu skleněnou zeď vyžaduje ambice, vytrvalost a – zopakujme to velké slovo – hrdinství. Užovka ani jeho blízcí si však brnění obléci nedokážou, nevyzvou okolnosti a vlastní minulost na čestný souboj, a tudíž – logicky – nezvítězí.

 

Jediným poutem, které – byť v podobě poněkud zvrácené – postavy filmu ctí, je rodina. Hlas krve zní na troskách vztahů rozbitých absencí otce, alkoholem, drogami a krádežemi. Kobra bez mrknutí oka okrade vlastní babičku, ale když má falešnou výpovědí ochránit svého bratra, nezaváhá. Znamená takový přístup alespoň nějakou naději?

 

Ambicí snímku není nabídnout východisko, nebo dokonce ukázat cestu. Na druhou stranu netvrdí, že žádná cesta není. Film je tak hlubokou sondou do opravdovosti chudoby, do sociálních patologií, které provázejí relativně bohatou společnost.

 

Kobry a užovky – režie Jan Prušinovský, scénář Jaroslav Žváček, kamera Petr Koblovský.