Vydání: 2010/10 Alois Jirásek, 2.3.2010, Autor: Jan Paulas

Vladimír Zábrodský je posledním žijícím členem prvních československých hokejových mistrů světa z roku 1947. Vedl i zlatý tým mistrů světa v roce 1949 a rok předtím vybojoval s hokejisty na zimní olympiádě stříbrnou medaili. Další úspěšné tažení přerušili v roce 1950 komunisté, kdy jádro hokejové reprezentace poslali za mříže. V těchto dnech se na knižních pultech objevuje kniha, kterou vydala Edice České televize, mapující dramatický životní osud Vladimíra Zábrodského pod názvem Skutečný příběh hokejové legendy. Jejím spoluautorem je vedle Davida Lukšů i redaktor KT Aleš Palán.

Co vás přivedlo k nápadu udělat knížku s hokejistou, kterého si pamatují už jen hokejoví pamětníci a který navíc žije přes čtyřicet let ve Švédsku?

Česká sportovní historie bezesporu nezná silnější příběh než příběh Vladimíra Zábrodského. Na přelomu 40. a 50. let byl jednoznačně nejlepším evropským hráčem ledního hokeje. A že na něj vzpomínají jen pamětníci? Když se nedlouho po ZOH v Naganu pořádala anketa o nejlepšího hokejistu století, skončil Zábrodský třetí – za Haškem a Jágrem. A není to zdaleka jen příběh sportovní.

Čím tedy může být zajímavý pro čtenáře, který hokeji zrovna neholduje?

Právě spojením sportu a politiky. V roce 1950 místo na světový šampionát do Londýna zamířilo skoro celé národní mužstvo ve vykonstruovaném procesu do kriminálu. Legendární oddíl LTC, za který Vladimír Zábrodský hrál, byl jako představitel buržoazního sportu zlikvidován. Později po známé sázkařské aféře skončil Zábrodský na dva roky v ostravských dolech. V roce 1965 emigroval, protože o něj projevila zájem StB. Na jeho sportovním příběhu se pak zobrazují společenské a politické podmínky uplynulých desetiletí zcela jasně.

Zábrodský ale v roce 1950 zatčen nebyl. Dokonce kolují zvěsti, že své spoluhráče do zatčení nějakým způsobem namočil…

Když si dáte práci, zjistíte, že všechny zvěsti pocházejí z jediného zdroje – od jednoho spoluhráče. S kolegou Davidem Lukšů jsme udělali také knihu o pravém křídle Vladimíra Zábrodského Stanislavu Konopáskovi. Několikrát jsme mluvili s dcerami legendárního brankáře Bóžy Modrého, který byl označen za vůdce údajného protistátního spiknutí. Kontaktovali jsme též sourozence a manželky tehdejších reprezentantů. Nikdo z nich si nemyslí, že by Zábrodský své spoluhráče udal. Po osmi letech – jak dlouho jsme knížku připravovali – známe reálie březnových dnů 1950, kdy došlo k zatčení, hodinu po hodině. Neexistuje žádný důkaz o jakékoli vině Vladimíra Zábrodského. A co víc – není ani motiv. Hokej je přece kolektivní hra: proč by jeden z hráčů, byť ten nejlepší, chtěl zlikvidovat svůj tým?