Vydání: 2010/6 Kmotrovství, 2.2.2010, Autor: Lukáš Jirsa

Od 14. ledna až do 31. května proběhne v necelé stovce českých kin již 16. ročník putovní filmové přehlídky Projekt 100. I letošní kolekce osmi filmů poskytuje možnost zhlédnout díla, jejichž kvalitu již prověřil čas, případně díla, jež vznikla zcela nedávno, ale vzbudila výjimečný kritický ohlas.

Letošní ročník nabízí tři filmové novinky. Jednou z nich je ponuré černobílé drama Bílá stuha (2009) rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Nebývale precizně natočený snímek v divácích od samého počátku probouzí nejistotu. Odkud vychází ono napětí, které pociťujeme, ona nejistota, v níž nás tvůrce záměrně nechává? Příběh odehrávající se těsně před první světovou válkou nás zavádí do malé severoněmecké vesnice, kde dochází k podivným násilným událostem. Děti jsou zde vychovávány přísně a v duchu tradiční morálky. Navenek příkladná rodinná soužití ale postupně odkrývají velikou míru útlaku, bolesti a trápení. Dospělí se jeví jako pokrytci, kteří by si sami zasloužili potrestání, jež tak často udělují svým potomkům. Bílá stuha však nepracuje s násilím otevřeně. Tentokrát se nedočkáme množství drastických záběrů, nýbrž pouze zdrcujícího vědomí, že ono násilí je skutečně přítomné – prostřednictvím svých následků. Michael Haneke patří mezi nejoceňovanější a zároveň i nejkontroverznější evropské filmaře. Svými filmy pravidelně vzbuzuje kritické nadšení i odsouzení. Jeho cílem totiž není diváka bavit, ale znejišťovat. Haneke vystudoval filozofii, psychologii a drama, dlouhá léta pracoval pro televizi a k filmové režii se dostal až ve svých 47 letech. Svým dílem otevírá témata odcizení v současné společnosti, zkoumá zhoubný vliv televizního (a filmového) násilí na diváky a upozorňuje na nebezpečné rysy současného společenského života. Haneke zdůrazňuje, že jeho dílo neposkytuje odpovědi, jen pokládá nepříjemné otázky. Režisér a scenárista v jednom si za svůj esteticky i obsahově uhrančivý opus Bílá stuha odnesl z Cannes prestižní Zlatou palmu, cenu kritiků a zvláštní uznání ekumenické poroty. Příběh o hledání kořenů zla v člověku byl také vyhlášen nejlepším evropským filmem roku a získal mnohá další ocenění. (Retrospektiva dalších Hanekeho filmů proběhne v Praze a Brně od 2. do 7. února.)

Potřeba lásky A SMRT V PŘÍSTAVU

Zcela jiný obraz člověka nabízí britský snímek režisérky Andrey Arnoldové Fish Tank (2009). Dynamickou formou je nám předkládán příběh nešťastné patnáctileté Mii žijící s její nezaměstnanou matkou a mladší sestrou na jednom z chudých britských předměstí. Nevyrovnaná matka, věkem téměř starší sestra, si přivádí domů nového přítele, který Mie nabízí dosud nepociťovanou síť přijetí a náklonnosti. Dívka se potýká s obtížemi dospívání v nepříznivé sociální situaci, přesto však v sobě dokáže najít sílu k vytrvalosti, k naději a k zachování lidské důstojnosti. Sociální drama působí i přes veškerou obtížnost Miina života optimisticky a pověst jednoho z nejlepších britských snímků roku, který v Cannes získal Cenu poroty, si zcela zaslouží. Pozoruhodným snímkem je také poslední „novinka“ kolekce, film maďarského tvůrce Bély Tarra Muž z Londýna (2007). Film zaujme dlouhými černobílými záběry i celkovým vyzněním. Příběh nočního strážce v přístavu (enigmatický Miroslav Krobot), který se stává svědkem vraždy, ukazuje bezvýchodnost lidské existence. Existence, ve které Bůh nemá své místo.