Vydání: 2007/38 Obnova manželských vztahů, 18.9.2007, Autor: Aleš Palán

Zdá se to zcela nepravděpodobné, ale možná to tak skutečně kdysi bylo. Mladí čeští filmaři přišli někdy začátkem 90. let za pohádkovou vědmou s otázkou, jak si získat diváky. „Nevadí vám, že budete úspěšní jen u vás doma a po omezenou dobu? A že se zatím evropská kinematografie výrazně posune?“ – „Nevadí, nevadí,“ přikyvovali horlivě mladí filmaři. „Pak buďte laskaví!“ poradila jim stařenka a ztratila se v zatmívačce.

Čeští filmaři poslechli a za těch patnáct let natočili řadu „hezkých, českých“ snímků. Jejich filmy jsou skutečně laskavé, až to kolem sladce lepká. Problém je v tom, že téměř na vše ostatní – kromě té laskavosti – filmaři absentují. Nejinak je tomu s novým filmem Jana Hřebejka Medvídek. (Název filmu ostatně zcela signifikantně neoznačuje šelmu, ale cukrářskou specialitu.) Diváci shlédnou dojímavý a nezbytně vtipný příběh, potkají se s herci, které znají už z minulých Hřebejkových filmů, a domů si odnesou nikoliv niterný zážitek, ale pár zapamatovatelných hlášek. Spiklenecké pohledy herců do kamery jen potvrzují nepsaný dorozumívací kód s publikem: vy nám dáte vstupné, my vás na oplátku nebudeme příliš rozrušovat.
Medvídek je příběhem rozpadu několika vztahů. Lépe řečeno: je filmem, který tento rozpad z bezpečného povzdálí doprovází. Manželství hlavních postav skřípe, letité problémy spějí ke svému třesku, ale nikde ani zmínka o tom, co se pokazilo a proč. Postavy po tom nepátrají, jen to pěkně vtipně a absurdně prožívají. Žádná východiska Medvídek nenabízí. Ani nemůže: kde se nekladou otázky, nemohou se čekat ani odpovědi.
V jednu chvíli se zdá, že s tím něco udělá převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek (který hraje sám sebe) a proklamace několika hlavních postav filmu, že jsou katolíky – ale je to jen přívěšek na ozvláštnění situace. Filmové postavy prožívají své krize na cukrkandlovém pozadí místní cukrárny, a když už hrozí, že film vybídne k nějaké systematičtější reflexi, nejbližší hláška – ať verbální či gagová – vrátí situaci do osvědčeného filmového čecháčkovství. Dokonce i Ivan Trojan – pravděpodobně nejinvenčnější herec české současnosti – zůstává na plátně plochý a jednovrstevný. Svazuje ho scénář, který mu předepisuje jedinou výrazovou polohu: snobského přehledáře. Také dívčí ekonomická válka v závěru filmu působí velmi šablonovitě a plakátovitě. Kapela Chinaski ve svém hitu zpívá o Husákových dětech. O generaci tvůrců současných českých filmečků můžeme mluvit jako o dětech Svěrákových či Menzelových (ne nadarmo se Jiří Menzel objeví v Medvídkovi v jedné epizodní roli). Ze stínu těchto svých ideových otců-zakladatelů nedokáže Hřebejk vykročit a ač přidává velmi současné ingredience, upeče ve své filmové cukrárně hodně starý produkt. Jistě: dělají to tak všichni, celá tahle laskavá generace – a výjimky jako Alice Nellis či Bohdan Sláma jen potvrzují toto okoralé pravidlo. Té vědmě z úvodu naší recenze možná pod drdůlkem trčely dva drobné výrůstky... A z marcipánu rozhodně nebyly.