Film o Lidicích zůstal na půli cesty
Vydání: 2011/24 Duch Svatý, 6.6.2011, Autor: Jaroslav Šebek
Do kin dorazil dlouho očekávaný filmový počin o vyhlazení Lidic. Scénář, jenž vychází do velké míry z předlohy Zdeňka Mahlera, se nechal volně inspirovat skutečnými aktéry tehdejších událostí, jejichž příběhy však už zapadly.
Úvodem je třeba říci, že zde bylo v podobě celovečerního hraného snímku poprvé uchopeno téma, které dlouho čekalo na zpracování. Filmu Lidice slouží ke cti, že se v něm divák dozví zásadní věci o této události, které se mohly z obecného povědomí vytratit. Jejich oživení prostřednictvím filmového zážitku je důležité určitě pro mladší generaci, jejíž znalosti jsou nyní sotva torzovité. Mrazivě sugestivní jsou zde navíc klíčové scény z likvidace obce, popravy mužů, násilného rozdělení rodin nebo okamžiky, kdy je osm desítek dětí zplynováno v polském Chełmnu. Stejně emocionálně silné jsou okamžiky, kdy se odsouzený Šíma vrací v zimě, aniž cokoli tuší, do vsi, kde však nachází pouze holou pláň. Problém však nastává v dramaturgickém přístupu. Mám pocit, že zde stále panují rozpaky, jak přenesení historických událostí na plátno realizovat. Na jedné straně chtějí tvůrci zůstat zcela věrní dějinné materii, což dokládá například otrocky natočená scéna Heydrichova příjezdu do Prahy v září 1941, přestože mnohem lépe a věrohodněji by působily autentické záběry z dobového týdeníku. Na druhé straně tvůrci film roztříštili do celé řady dramatických záplatek, které v konečném důsledku oslabují jeho celkové vyznění. Příběh lidického synovraha Šímy (opět skvělý Karel Roden), který byl za svůj čin odsouzen do vězení, což mu pak paradoxně zachrání život, neboť přežije vraždění u zdi Horákova statku, by byl totiž silným příběh sám o sobě. Nemusel proto na sebe nabalovat další dramata. Děj se však točí ještě kolem milostné eskapády mezi ženatým mužem a naivní mladou dívkou, jež otevřela dveře ke katastrofě. Kvůli větší atraktivnosti o sobě totiž mladík prohlašuje, že je členem odboje. V okamžiku, kdy chce vztah během heydrichiády ukončit, napíše dopis, který se dostane do rukou gestapa, vyvolá podezření a spustí neblahý běh událostí. K tomu se ještě přidává nejednoznačná postava českého četníka, jenž zde ztělesňuje morální problém kolaborace. Neustále se rozbíhající zápletky ovšem divákovi neumožňují se příliš ponořit do hlavního dramatu – bezohledné krutosti, s níž byly postiženy nevinné oběti v této středočeské obci nedaleko Kladna. V závěru, kdy by měly filmové sekvence gradovat, je kromě toho naznačena další problematická rovina příběhu. Šíma se totiž účastní poválečné tryzny za lidické mučedníky, ale svým osudem nezapadá do právě budovaného obrazu tragédie. Proto je ve shodě s reálným předobrazem filmové postavy z oficiální paměti červnového masakru vytěsněn. Po osvobození se staly Lidice pietním symbolem. Komunistický režim však poměrně často skutečnou míru utrpení jednotlivých lidí devalvoval a redukoval na propagandistické klišé (stačí si připomenout Vávrovo Sokolovo, kde jsou popravovaní lidičtí muži vylíčeni jako přesvědčení komunisté). Výsledkem byl počáteční polistopadový nezájem o příběh Lidic vedoucí mimo jiné k chátrání zdejšího památníku i dočasnému zániku růžového sadu. Lidický příběh má v sobě i po mnoha letech celou řadu možných aspektů budoucích zpracování (silný motiv představuje třeba i lidický farář Josef Štemberka, který se nyní na plátně jen nevýrazně mihl). Doufám však, že i tento pokus může přes všechny výhrady ukázat cestu ke zpracování nejen lidické tragédie, ale i dalších témat moderní historie.
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
