Vydání: 2021/10 První papežská cesta do Iráku, 2.3.2021, Autor: Jan Paulas

Příloha: Perspektivy 10

 
Především jde o společné dílo s Martinem Bedřichem, jehož otázky a vzdělanost ocenili například Karel Skalický a nedávno zesnulý Jan Rybář. Byli to právě Martin a vedení Vyšehradu, kdo mě přesvědčili, abychom se přes mé váhání do rozhovorů pustili, a zpětně viděno, měli pravdu. Těší mě, že knihu oceňují nejen historici, ale že je srozumitelná a – jak ukazuje vaše anketa – i přínosná pro mnohem širší okruh čtenářů. Dvěma slovy: radost a vděčnost.
Touha porozumět tomu, co se ve světě děje. Přišlo mi, že nejlepší způsob, jak se zorientovat ve společenském, ekonomickém, politickém i náboženském dění, je studovat dějinné cesty, které nás dovedly do současného stavu. Poznávání minulosti je zároveň úžasné dobrodružství.
Na různých rovinách. Pro národní dějiny je to třeba skutečnost, že každý režim založený na lži, manipulaci a násilí časem vyhnije a zhroutí se. Tím není řečeno, že nutně přijde něco lepšího, ale že pro lepší budoucnost se dá (a vlastně musí) pracovat už nyní a zde. A přestože třeba nemáte úspěch bezprostředně po ruce, vaše snaha a oběti mohou přinést své plody později. To je síla Božího království. Když se církvi do proměny světa v evangelijním duchu v 18. a 19. století z různých taktických důvodů nechtělo, prosadilo se evangelium jinak, ale přesto účinně a působivě – třeba formou sociální solidarity, občanské emancipace, rovnosti žen a podobně. Jde o věci, které dnes pokládáme za samozřejmé, ale stojí za nimi staletí zápasu, a ovšem křesťanský, evangelijní impulz.
V dějinách katolické církve lze čerpat naději ze skutečnosti, že navzdory různým slabostem, neschopnosti i vyloženě zlé vůli vládnoucích církevních elit, navzdory hlubokému barbarství kultur, k nimž křesťanství přicházelo, či mocenskému zneužívání vládců si nakonec evangelium vždy našlo cestu k proměně společnosti, k prolamování Božího království a jeho hodnot pokoje, spravedlnosti a radosti do našeho světa.
Ani to se nestalo samo od sebe – každé takové úsilí, zvláště to na první pohled nenápadné, má obrovskou cenu a zůstává až do věčnosti.
Je naprosto lichá. Neexistuje žádné ahistorické křesťanství samo o sobě, jen jeho konkrétní, kulturně-historicky podmíněné reálné, „vtělené“ podoby a žití. Žádná doba nemůže o sobě tvrdit, že představuje nejdokonalejší, natož kompletní realizaci křesťanství. S poznáním dějin a poučeni i inspirováni minulostí máme odvážně a sebevědomě hledat nové formy křesťanského života a církve pro naši dobu – abychom evangelium mohli plodně žít, aby nás mohlo přetvářet a abychom dokázali předávat radost z víry našim současníkům i dalším generacím.
Velká část současné společnosti intuitivně řeší otázku smyslu života, hledá zdroje naděje, útěchy, pokoje a radosti v každodenním životě, zvláště v době krize a těžkých výzev, s nimiž nemáme žádné nebo jen vzdáleně analogické historické zkušenosti. Zřejmě největší výzvou je na jedné straně úkol budovat svou křesťanskou identitu, a to zásadně pozitivně – jsem stvořen z lásky a k lásce k obrazu Boha. Na druhé straně být zároveň připraven a ochoten vycházet ven ze své zajištěnosti a jistot a skutečně naslouchat lidem tam venku. I skrze ně k nám promlouvá Bůh. Máme se jako otec biblické víry Abrahám vydat na riskantní cestu hledání a tvoření. Je to náročné, ale křesťanství je náročná víra, a především na to nejsme sami.
Především jí ukázala, že jako instituce už není významnou společenskou a politickou silou. Čím více se snaží formální pozice držet, tím rychleji ztrácí skutečný vliv. Zároveň je to obrovská výzva. V momentech, kdy z lidského pohledu nenacházíme dobrá východiska a okamžitá „řešení“, mohou křesťané vnášet do společnosti pokoj a sílu, odolnost a vůli k oběti, kterou čerpají z jiných než čistě lidských zdrojů. Pro církev by tato nouze, ale i další epidemie – například osamocenosti, sobectví či nihilismu – měly být povzbuzením k hluboké obnově.
Je zjevné, že nelze jít dál stejně a čekat na „zázračný obrat“. Takové věci jsou v dějinách církve vždy poctivě odpracovány teologickou reflexí, modlitbami a oběťmi věřících, odvahou a vizemi těch, kdo je prosazovali. V jenom lehce modernizovaných postfeudálních institucionálních a mentálních strukturách nelze věrohodně žít a účinně hlásat evangelium ve třetím tisíciletí. Tohle církev dluží Bohu, sobě i celému stvoření. Jan Paulas

Anketa Dobrá kniha KT a představení úspěšných titulů ke stažení