Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007, Autor: Taťána Lukešová

V čekárně obvodního lékaře bylo plno. Vpravo mě píchalo, vlevo bolelo, hlava jako včelí úl, špatné osvětlení, plískanice za oknem – a tady? Hotová márnice. Pročítala jsem už pokolikáté zdravotnickou osvětu rozvěšenou po stěnách o tom, jak předcházet chřipkám, a sledovala veliké hodiny nad vchodovými dveřmi, jejichž cvakání mně každou minutu drásalo nervy.

Sklíčeně jsem si prohlížela dřímající pacienty pohroužené do svých neduhů. V koutě u okna seděla stará paní s pečlivě učesaným bílým drdůlkem. Ta jediná se usmívala, a tak jsme na sebe pohlédly. Horlivě přitakala mému povzdechu, že tu chřipku mi byl čert dlužen, právě teď před Vánoci. Lhostejné, unavené oči pacientů se otočily za našimi hlasy a přidaly se k mým vzdechům. Mladá paní vedle mě se zlobila, že lékař vlastně neví, co jí je. Pán naproti předvídal morovou nákazu horních cest dýchacích, která se k nám blíží ze severu. Další pán říkal, že letos budou jen malí kapři. Stará paní s bílým drdůlkem prohodila, že zná výborný štědrovečerní předkrm z kaprů. Někdo chtěl recept a někdo říkal, že je to zbytečná práce, že se dnes dá všechno koupit.
„Běžte klidně přede mnou,“ obrátila se stará paní na mladou ženu. „Mám času dost. Jdu hlavně ukázat panu doktorovi fotografie dcery. Zná ji odmala. Teď žije v Jižní Americe – a podala jí barevné fotografie, které stále držela v ruce. Potom vstala a každému fotografie ukazovala. Konečně přišel lékař a začal ordinovat. Nakonec jsem zůstala jen já. Dívala jsem se na fotografie krásné dcery, krásných vnoučat, krásného auta a krásného domu.
Když jsem odcházela, stará paní stále ještě seděla s fotografiemi na klíně. Nebylo je komu už ukazovat. Lékař spěchal a sestra řekla, aby přišla po svátcích, že bude víc času.
Na ulici jsem se zastavila, okamžik zaváhala a pak se vrátila do čekárny. „Kdybyste znala nějaký dobrý recept na vánoční cukroví,“ plácla jsem nazdařbůh „mám ohromně zmlsané děti.“
„Jemináčku, to víte, že ano,“ vstala prudce z lavice a vzala mě za ruku. „Zavolám vám, až mi bude líp,“ řekla jsem.
Nastalo pravé předvánoční šílenství. Každoročně si přísahám, že to bylo letos naposled, každoročně sama sobě slibuji čas plný pohody a radosti. Každoročně lítostivě pokukuji po plakátech zvoucích k vánočním výstavám, vánočním koncertům a mším svatým a každoročně znovu lezu po kolenou, leštím parkety a dýchám na skla oken, aby na nich nezbyla jediná čmouha. A sháním dárky. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Unavená jsem konečně vyndala z krabic formičky na cukroví, vydrhla vál a šla pro dlouhou sněhobílou maminčinu zástěru. Maminka ji schovávala jen pro vánoční pečení. Nikdy už nebudou takové Vánoce jako s maminkou, nikdy neupeču tak lahodnou vánočku. Maminka ji zadělávala večer, v noci k ní vstávala, hlídala těsto a ráno byla v celém bytě ta nejvoňavější vůně. A nikdy nedokážu být při tom shonu tak laskavá a svátečně radostná jako ona. Jak jen to dělala? Seděla jsem schoulená na kuchyňské židli, obrazy vánočních svátků v maminčině blízkosti jsem viděla úplně zřetelně a padl na mě stesk jako ledový zábal. Maminka rozdávala lásku – vzpomínala jsem a šla vytočit číslo staré paní. Přišla okamžitě. Rozložila na stole staré předpisy a začala připravovat těsta. Pohoda v kuchyni byla najednou jako teplý paprsek po dlouhé mrazivé noci. Byl už večer, když se vrátily děti.
„Mňam, tady se peče,“ zvolal syn. „Nemůžu pomáhat,“ upozorňovala dcera, „mám děsnýho učení.“
A pak vrazily do kuchyně a zůstaly překvapeně stát.
„Pěkně vás vítám,“ usmívala se stará paní a hned kladla několik kousků pečiva na talířek a podala ho synovi. Podíval se na mě. Já jsem z ekonomických důvodů cukroví ihned zamykala na tři západy.
„Ochutnejte, jste pán domu a ten musí okoštovat první, dříve to tak bývalo,“ řekla provinile.
Syn se mužně napřímil.
„Vynikající,“ řekl a nadšeně se na starou paní usmál.
„To je pro tebe děvenko,“ podala další talířek dceři.
„A teď už půjdu, nebudu vás rušit.“
„Proč byste chodila,“ ozvaly se mé děti, jejichž společenské chování mě dokázalo často dovést k předinfarktovým stavům a posadily starou paní jemně ke stolu.
Vytáhla jsem další plech z trouby. Dcera zapomněla na děsně moc učení, horlivě obalovala vanilkové rohlíčky v cukru a líčila pozorně naslouchající paní své školní trampoty.
„Mám také tak stará vnoučata jako jste vy dva, jenže jim nemůžu upéct nic dobrého.“
„A proč ne?“ zeptal se syn.
„Jsou moc daleko.“
Vzápětí jsem vydechla úžasem. Syn usedl ke klavíru – ani heverem bych ho k tomu sama nepřiměla – a přehrával vánoční koledy. Stará paní začala po chvíli nejistě a tiše zpívat.
„Znáš tuhle?“ zanotovala. „Ta je z Valašska. Tam jsem se narodila. Zkus to prosím.“
Zkusil a hrál. Dávno jsem všechno cukroví uložila do krabic. Světla v oknech protějších domů pomalu zhasínala a naším bytem pořád ještě zněly jásavé a něžné melodie vánočních písní.
„Sněží,“ zvolala dcera a otevřela okno.
„To budou krásné Vánoce!“
„Děkuji vám,“ řekla stará paní a opřela se o rám okna. A my jsme viděli, co jsme vidět nechtěli. Přes její něžný úsměv pomalu stékaly slzy.
Taťána Lukešová