Chlebíčky od Bratrů Ebenových
Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008
Slovní hříčky i balancování na hraně sarkasmu, skvěle zvládnuté parodie i obdivuhodný smysl pro detail. To vše předváděl Marek Eben na starších albech Tichá domácnost a Já na tom dělám. Na obou se citlivě dotýkal také duchovních témat. Ne prvoplánově, nýbrž opět ve vtipných metaforách. Nové, celkově čtvrté CD skupiny Bratrů Ebenových se jmenuje Chlebíčky. Je méně existenciální, avšak o to vtipnější.Nikdo – ani Marek Eben – není dokonalý. Nicméně jeho nápady jsou tak originální, že mu i tentokrát odpustíme drobné prohřešky proti slovnímu přízvuku (v písních Sloni nebo Pomník) i to, že jeho písním občas schází pointa. I když tedy skladby Chlebíčky, Houston nebo Sloni končí do ztracena, jsou protkány tolika nápady, že by to jinému textaři vystačilo na několik alb. V titulních Chlebíčcích Eben opěvuje tak banální věc, jako je obložený kousek veky, české kulinářské specifikum, které může překvapivě posloužit jako metafora („Vždyť já sám připomínám trochu oschlou veku“). Do grotesky Sloni, která se už dříve objevila na výběru Havěť všelijaká, Eben dostal i narážku na ředitele pražské ZOO („Že jsou Fejkovi“). Houston, telefonický dialog astronauta těsně před startem raketoplánu s ženou na telefonu (hostující Jaroslava Kretschmerová), musí dostat do kolen každého, kdo žije delší dobu v harmonickém manželství („Vzal sis takový to... Bluetooth. – Neponocuj dlouho. Jistě. – Kam že to letíte? K Plutu. – Vyřídíš ty věci? Příště.“). Tyto absurdity, které vrcholí dokonalou parodií na folklor-rockové skupiny Folkloreček („Nejvíc mě ten folkloreček dojímá / když se hraje elektricky s bicíma“), se na albu střídají s vážnějšími písněmi. Najdeme zde nostalgické vyznání Karlovým Varům („Pochovejte mě tam, až budu starý“), sebeironický Pomník („Z pískovce mě nedělejte, to radši z mramoru“), jako z Ionescova dramatu vystřižené Někdo klepe („Vím, že tu je / že tu někde existuje“) a na konci alba Poslední valčík, ve kterém – po všem tom humoru a parodiích – vyčnívá klíčová věta: „Někdy se zázraky lidem stanou.“
Chlebíčky samozřejmě nestojí jen na textech. Více než na starších albech kapely zde vystupuje do popředí saxofon Davida Ebena, rytmika posouvá celek víc než kdykoli dříve k jazzu. A protože členy doprovodné skupiny jsou muzikanti z Mišíkových ETC..., nechybějí ani rockové pasáže (Zprava dobrý). Je předčasné předpovídat, zda se Chlebíčky zapíšou do historie českého folku tak trvale jako například Tichá domácnost. Sám se však domnívám, že tyto kousky veky neokorají. A že nám tentokrát Ebeni naservírovali méně duchovních a filozofických témat než na předchozích deskách? I humoru je nám třeba, zvlášť když v něm autor umí ukrýt vážnější témata. A tak si jdu znovu pustit Houston, jednu z nejopravdovějších písní o pevném vztahu, jaké kdy vznikly.
Milan Tesař, autor je hudebním redaktorem Radia Proglas Sdílet článek na:
Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
