26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Aby vnoučata věděla, že děda byl katolík

26. 10. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/44 Mládí a smrt, 26.10.2010

V minulých dnech rozšířila čtenářsky vděčnou řadu knižních rozhovorů kniha, v níž se ohlíží za svým životem člověk, jehož čtenáři KT dobře znají – je jím známý publicista a redaktor přílohy KT Perspektivy PETR PŘÍHODA. Jeho vzpomínky v knížce s názvem To ostatní nechávám na Pánu Bohu, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, zaujímají však jen menší část. Tu větší a podstatnější tvoří výbor z jeho zásadních článků.

Hned v úvodu knižního rozhovoru říkáte, že v této knížce chcete nabídnout jen to, co byste rád, aby si jednou přečetla se zájmem vaše vnoučata. Co by to mělo být? Co by bylo pro vás dostačující?

Za svůj život jsem vyrobil spoustu novinářských a časopiseckých textů. Většinou aktuálních, které časem ztratily na významu. V knížce jsem shromáždil ty, které pokládám za nadčasové, protože se týkají toho nejdůležitějšího, totiž vztahu člověka k Bohu. Zřetel k vnoučatům je tu pouze instrumentálním klíčem. Pro mne. Důležité z mých textů jsou – snad! – ty, které budou například mým vnoučatům k užitku po deseti nebo třeba i po dvaceti letech. Tyto děti to asi nebudou mít s vírou snadné, zejména s přetavením dětské víry v dospělou. V našem českém prostředí je to předpoklad dosti pravděpodobný. Představuji si, že má knížka může být v tomto směru pomocnou rukou, kterou jim podává děda, který tu už není. Je v tom možná i trocha domýšlivosti, kterou mi odpusťte: chci, aby má vnoučata věděla, že děda byl katolický křesťan, a přesto to – snad! – nebyl žádný blbec. A co by si vnoučata měla z knížky odnést, co bych pokládal za dostačující? Musím se opakovat: to nechávám na Pánu Bohu. Teoreticky musím připustit jako možnost i to, že po knížce nesáhnou, protože je nebude bavit. Ale to bych opravdu nerad.

Všechny vybrané texty byly během let otištěny v Perspektivách. Lze říci, že své zásadní texty jste publikoval především zde?

Ano, o textech týkajících se toho nejdůležitějšího to platí. Ale potřebuji cosi dodat. Má psychoterapeutická i kantorská praxe mě bezpočtukrát přesvědčila o tom, že když chcete někomu něco sdělit, měl byste respektovat způsob a limity jeho vnímavosti. „Každý trhá ovoce jen z těch větví, k nimž dorostl,“ pravil výstižně Otakar Březina. V současném českém prostředí (jinde možná též) je vnímavost i mnohých vzdělaných a slušných lidí zaneřáděna tolika předsudky a hluboce zakořeněnými emocemi, že kdybyste s nimi zahovořil otevřeně o Bohu, Kristu, církvi, hříchu, spáse, nebudou vám rozumět. Musíte s nimi jinak, protože ty významy se jim budou promítat do slepé skvrny. To je ostatně problém komunikace církve (té instituční) se současnou veřejností, na nějž kdekdo právem poukazuje: „Církev nemluví srozumitelným jazykem.“ Při psaní do Perspektiv jsem byl té náročné „překladatelské“ práce ušetřen.

Vaše kniha má název „To ostatní nechávám na Pánu Bohu“. Užil jste toho obratu i v tomto rozhovoru. Pro někoho může mít ten název příchuť až jakési rezignace. Jak toto úsloví vnímáte vy?

Název knihy často určuje nakladatelský redaktor. V daném případě jde o tzv. titulkovou větu, kterou jsem během rozhovoru skutečně užil a která se pak jako titulek „hodí“, protože poutá. Povím, jak tomu rozumím. Každý člověk, pokud to není gauner, má ctižádost odvést tady nějaké chvályhodné dílo. Tu ctižádost máme i my, lidé zbožní. Nám není dáno stát se oslavovanými autory, ale pouze nástroji Božího působení. A tomu působení nepřekážet. Není snadné vystihnout, v čem spočívá naše nástrojovost, ale máme se o to snažit s tím, že Bůh naše úsilí (prolínající se s úsilím jiných lidí, o němž možná ani nevíme) „finalizuje“. Žádná rezignace.

Souvisí to nějak i s tím, že když je člověk vystaven nějaké mezní situaci (kterou těžká nemoc bezpochyby je), často poznává meze svých sil?

Nějak také, ale to, o čem jsem mluvil prve, platí celý život, tedy i v letech naší mladosti a funkční výkonnosti. Vy teď máte na mysli sklonek života a mou rakovinu. To je trochu jiné téma. Nemluví se mi o něm snadno. Když má člověk těžkou nemoc, zejména takovou, která bude způsobem jeho fyzického odchodu, je na poznávání mezí vlastních sil pozdě. To se mělo stihnout dřív.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou