Ke knězi si chodí pro radu i pro pomoc
Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Václav Prokůpek
O ČESKÉ MENŠINĚ V RUMUNSKÉ TRANSYLVÁNII
Dobrodružná krajina začíná
v rumunské vesničce Metes v Transylvánii, kde žije i početná česká komunita.
Příroda, oblečení, chování, vše je zde jiné. I chaloupky takové pěkně přikrčené.
Mají vysoké klobouky, nejsou však pokryté došky ani šindelem, jsou jen z
větviček. Komínová revoluce, kterou máme u nás už dvě stě let za sebou, sem
ještě nedorazila, proto jsou střechy tolik převýšené, tlačí se jimi ven kouř.
Připadáte si zde jak v jiném světě, když slyšíte libozvučnou
češtinu. Z tří set místních obyvatel se jich k české národnosti hlásí přes dvě
stě. Žijí ve skromných podmínkách, ale ve srovnání s českou komunitou v rumunské
oblasti Banátu se jim velké pomoci od krajanů nedostává. Přesto si zachovali
nejen svůj jazyk, ale i tradice. Místní chloubou je katolický kostel, ve kterém
se slouží mše v češtině i rumunštině. Také místní evangelíci, většinou německé
národnosti, se mohou pochlubit pěkným svatostánkem.
"Žijeme zde v
pospolitosti a nehádáme se. Nezáleží přece na tom, zda je někdo křesťan,
evangelík, Rumun, Čech, Maďar, či Němec," tvrdí místní katolický kněz Jan
Walach, jehož rodina pochází z Břeclavska. Vzápětí asi pětapadesátiletý muž
pokračuje: "Ještě můj děda měl v Břeclavi truhlářství. Naše rodina uprchla do
Rumunska kvůli obavám z nacismu. Začali jsme tady od nuly a stejně jako většina
starousedlíků jsme zvyklí žít skromně. Těžko byste tady hledali člověka
hromadícího majetek." Při nedělní mši mají v obci Metes plný kostel. Jak by ne,
vždyť tento svatostánek je nejen místem bohoslužby, ale krajané zde také spolu
mohou pohovořit o každodenních problémech ve své mateřštině.
NÁBOŽENSTVÍ JE POVINNÉ
Chodí sem i Viktor Trkal,
učitel, který vede mateřskou školu, kde se pochopitelně vyučuje i náboženství.
Tento předmět je podle nových osnov rumunského ministerstva školství povinný. "I
v dobách, kdy v Rumunsku vládl tuhý totalitní režim, zde lidé chtěli, aby se
jejich děti učily základům křesťanství. Víra je držela nad vodou v těch
nejtěžších chvílích. Děti tu umějí stejně dobře česky i rumunsky," tvrdí lektor,
kterého neplatí ministerstvo školství, ale sami starousedlíci, protože jinak
náboženství vyučují pravoslavní popové. O školu se stará správní rada složená z
rodičů dětí.
Česká menšina se sice nemůže pochlubit tak velkorysou
pomocí ze své vlasti jako třeba místní Němci, ale nezastírá, že za každou
korunu, která přijde z jejich vlasti, jsou velmi vděční. Kostelík v obci Metes
totiž spíše na první pohled připomíná obrovskou pevnost, což tamní kněz popisuje
slovy: "Nedivte se, to všechno má svůj smysl i tradici. Když bylo lidem nejhůře,
shromažďovali se za opevněnými zdmi našeho kostelíku a bránili ho před
loupeživými bandami Tatarů a poměrně nedávno i před vojáky zběhlými z
profašistické rumunské armády." Ostatně, v živé paměti tady ještě mají, jak přes
obec prchala i armáda věrná diktátoru Ceaucescovi a jak začala rabovat přilehlé
vesnice. Všichni starousedlíci, nejen ti, co se hlásí k české národnosti, se
ukryli za zdmi kostela. "Chrám Páně, to je pro lidi něco velmi posvátného a
znamená to pro ně i jakýsi pocit jistoty a bezpečí. Zde prožívali rozhodující
chvíle svého života," tvrdí kněz Jan Walach.
BEZ VÍRY BYCHOM
TADY NEVYDRŽELI
I v jednom z větších transylvánských městeček -
Bihoru narazíte na Čechy, plynule hovořící jak česky, tak i rumunsky a anglicky.
Žijí zde hlavně díky turistickému ruchu, vydělávají pronájmem pokojů, přípravou
místní velmi dobré a zdravé stravy. Každou neděli chodí do místního kostela, kde
se slouží mše, jak v rumunštině, tak i v maďarštině a němčině. Do místního
křesťanského spolku Čechů, čítajícího asi dvě desítky členů, dochází také kněz z
již zmíněné obce Metes. "Snažíme se dodržovat tradice po předcích, večer si
předčítáme z Bible a mluvíme o ní s knězem Janem," vypráví o životě malé
komunity Jiří Mailer, kterému je přes osmdesát a má v živé paměti, jak se ještě
v Čechách, konkrétně u Kolína, účastnil se svými rodiči a prarodiči procesí.
"Nebýt toho, že jsme si uchovali svoji víru, asi bychom tady nemohli žít
a museli se vrátit do Čech, odkud utíkali naši dědové," tvrdí Jan Lukeš z
Bihoru, soukromě hospodařící rolník. "Pro rady si chodíme do kostela ke knězi,
on je naším zpovědníkem, rádcem i spolupracovníkem. Úcta k tradicím i Bohu nám
velí velebit půdu, která nám byla přidělena. Hospodaříme zde sice ve skromných
podmínkách, ale naše mléko je vyhlášené po celém okolí." Se svým životem je
spokojen: "Nestojím o přepych. Proč taky! Moji rodiče se oba dožili sta let." A
jaký je podle něj recept na dlouhověkost? "Nepřejídáme se, nepijeme alkohol a
nejezdíme do velkého města."
Katolický kostel v obci Metes připomíná pevnost.
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články
