Jak se mění počty věřících?

Vydání: 2021/13 Jak letos oslavíme Velikonoce?, 23.3.2021, Autor: Tereza Zavadilová

Tento týden začíná sčítání lidu. TOMÁŠ HAVLÍČEK z Přírodovědecké fakulty UK se zabývá geografií náboženství a je spoluautorem nové knihy Postsekularismus v Česku. Předpokládá, že se letos polovina občanů opět k žádnému vyznání nepřihlásí.

Ilustrační snímek cirkev.cz

Proč jsou data ze sčítání pro církve a náboženské společnosti důležitá?

Sčítání slouží státu, aby podle počtu věřících nastavil například dotační strategie. Na těchto číslech stát vidí, jak je víra pro občany významná. Proto se církve snaží povzbudit své členy, aby se k vyznání přihlásili. Naše společnost má totiž i jiné hodnoty, než koupit si rohlík a máslo, a pro mnoho lidí jsou tyto hodnoty dokonce zásadní. Stát by to měl zohlednit a brát náboženství vážně, což se zatím moc neděje. Spíše se chová jako ekonomický „motor“, který vnímá jen materiální dimenzi života. Lidé u nás přitom netrpí ani tak hladem, jako duševními problémy – a v pomoci takovým církve hrají zásadní roli. Jinak to graduje v domácím násilí, větší rozvodovosti a dalších sociálních problémech.

Církve ale leckdy mívají statistiky vlastní a důkladnější.

To ano, ale sčítání odhaluje „skryté duše“ – lidi, kteří nefungují v žádném společenství. Například římskokatolická církev má v Česku podle vlastní statistiky (evidující křest) čtyři miliony katolíků, ve sčítání lidu se to však neprojeví, protože tito lidé se k církvi nehlásí (v roce 2011 se jich přihlásil zhruba milion, na bohoslužby podle církevních statistik pravidelně chodí kolem 300 tisíc lidí – pozn. red.). Sociologové náboženství v této souvislosti hovoří o evropském „kočárovém křesťanství“ – když jsou lidé v kostele třikrát, a to při křtu, svatbě a vlastním pohřbu. U katolíků to ale ještě zdaleka není nejhorší, laxnost vidíme i u evangelíků nebo husitů. U evangelikálních církví je tomu přesně naopak a účast ve společenstvích je velmi vysoká.

Při posledním sčítání před deseti lety byla otázka na víru dobrovolná a skoro polovina obyvatel se k náboženství nepřihlásila. Proč?

Tím se zabýval kolega, sociolog náboženství Zdeněk Nešpor, aby zjistil, kdo je těch 45 % populace, která neodpověděla. Nevyšlo mu ale nic jasného. V rámci našeho Atlasu náboženství Česka (Karolinum 2018) jsme to museli trochu zjednodušit a všechny tyto respondenty zařadit do kategorie „nevěřících“ – usoudili jsme, že aktivně věřící či praktikující by se k víře přihlásili. Počet lidí, kteří na otázku stran víry neodpovědí, je tak vysoký mj. proto, že dotazník nenabízí možnost zvolit takové směry jako esoteriku, okultismus, víru v horoskopy nebo kartářky, jež jsou přitom u nás silně zastoupeny a na vzestupu.

Myslím, že zdobrovolnit tuto otázku bylo opravdu nešťastné. Ukázalo se, že Češi nechtějí „jít s kůží na trh“. S něčím se identifikovat je pro ně problém. Tradičně v sobě nemají touhu být součástmi organizací – ať se jedná o politické strany, Sokola atd. Chtějí být v pozadí, do dění nevstupovat. A samozřejmě je tu fakt, že je spousta lidí naštvaná, že musí něco vůbec vyplňovat.

K mlčení může přispět i ztráta důvěryhodnosti církví v očích části společnosti nebo obava, že stát získá citlivý údaj. Jsou tyto strachy oprávněné?

Tyto obavy ze zneužití dat vůbec nejsou na místě. A je to hlavně problém Českého statistického úřadu, že neumí lidem dostatečně vysvětlit, že se sebraná data anonymizují. Nikdo vás jako evangeličku nebo katoličku nedohledá, ani kde bydlíte atd. Jde jen o celkový počet věřících dané církve. Navíc dříve byli věřící zapsáni v matrikách, resp. u katolické církve je tomu tak dodnes, tudíž je nejjednodušší získat data z těchto zdrojů – kdy a kde byl člověk pokřtěn a jak se jmenuje – a na to se přeci ve sčítání nikdo neptá.
Zatímco „matrikových“ křesťanů ubývá, počet těch aktivních zůstává v posledních 30 letech v podstatě stejný. Neplatí tedy, že základnu života víry tvoří populace seniorů, naopak se ukazuje, že starší generace má s religiozitou zásadní problém a mnohdy ji nebere vážně. A to i přesto, že v kostele většinou potkáme starší lidi – to je totiž celoevropský trend. Generace, která se s vírou setkala ještě před nástupem komunistické perzekuce a víru si navzdory ní udržela, pomalu ustupuje, zatímco pro dnešní mladé lidi diskrétnost už není téma, naopak – rádi ukazují, čím žijí. A že zájem mladých o transcendentno narůstá, dokládáme i v nové knize Postsekularismus v Česku.

Co si od výzkumu religiozity slibujete do budoucna? Budeme lépe, či hůře vědět, jak jsme na tom s vírou?

Jako výzkumník bych byl samozřejmě radši, kdyby otázka na náboženství byla povinná. Předpokládám totiž, že letos ještě přibude lidí, kteří tuto kolonku ve sčítání nevyplní.

TEREZA ZAVADILOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články



Aktuální číslo 49 30. listopadu – 6. prosince 2021

Za svobodu vyznání

Už počtvrté se v Česku konala připomínka pronásledovaných pro víru Červená středa. 130 míst se zapojilo, červeně byl poprvé nasvícen také Mariánský sloup nebo česká…

celý článek


Synoda už běží napříč diecézemi

Synodální proces se už rozběhl v celé řadě farností. Zjišťovali jsme napříč diecézemi, kolik skupinek se již přihlásilo.

celý článek


Setkává se s námi tam, kde jsme

Adventní čas, do něhož jsme vstoupili, je spojený nejen s očekáváním, ale i s Izaiášovým motivem cesty. „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay