Vydání: 2005/17 Papežův hrob a konkláve, 20.4.2005

Dne 11. října se 15 voličů rozhodlo podporovat kandidaturu Giovanniho Benelliho, protože se tento Ital – na rozdíl od stanoviska kurie a Siriho – zasazoval o posílení biskupské synody... Většina kardinálů původně počítala s tím, že papež bude jiné než italské národnosti. Vídeňskému arcibiskupu Königovi se však zdálo, že by se volba eventuálně mohla odehrát i jinak. Pro tento případ měl svůj tajný tip – jednoho ze dvou polských hodnostářů, Karola Wojtyłu, kterého si velice vážil.

WOJTYŁA? NEPŘICHÁZÍ V ÚVAHU!
Jednoho večera před konkláve mluvil Franz König s kardinálem Wyszińským a naznačil, že by měl přece jen za kandidáta jednoho Poláka. Primas to vztáhl na sebe a odmítl návrh: Kdyby prý on, Wyszyński, odešel do Říma, byl by to triumf pro komunisty. Nato reagoval König: „Je tu ještě jeden muž.“ Wyszyński odpověděl: „Ne, to nepřichází v úvahu. Není dost znám a ostatně je také trochu mladý.“
Karol Wojtyła odhadoval situaci podobně. Před volebním shromážděním bydlel v polské koleji na římském Piazza Remuria. Tam se ho americký magazín Time, který krakovského kardinála odhadoval jako případného „papabile“, dotázal, zda by jim dovolil udělat pár fotografií. Wojtyła přátelsky odmítl: „Jen žádné vzrušení, já určitě papežem nebudu.“

Černý kůň kardinála Königa
Dne 14. října 1978 odpoledne se nositelé purpuru odebrali ke konkláve do Sixtinské kaple. Karol Wojtyła by byl bezmála přišel pozdě: navštívil totiž v nemocnici svého polského přítele, biskupa Deskura, jejž den předtím postihl v Římě záchvat mrtvice. Do Sixtinské kaple dorazil v poslední minutě. V konkláve tehdy poprvé tvořili mírnou většinu Neevropané – 56 z celkového počtu 111 voličů. 27 voličů tvořili Italové. „Bitva“ začala 15. října. Při prvních třech hlasováních zůstali jak Siri, tak Benelli hluboko pod potřebnou dvoutřetinovou většinou. Černý dým ze Sixtiny oznámil světu neúspěšnost volby. Pat mezi oběma italskými kandidáty probouzel bezradnost.
V tom momentu udeřila hodina pro kardinála Königa. V rozhovorech se spolubratry z různých zemí se jal získávat přízeň pro ne- italského papeže – Karola Wojtyłu. U filadelfského arcibiskupa polského původu Johna Krola (jehož jméno mj. znamená „král“ – stejně jako König) nalezl dveře více než otevřené: Krol udržoval s krakovským arcipastýřem přátelství již delší dobu. Belgičan Suenens, Španěl Tarancon a Brazilec Lorscheider se rovněž přimlouvali za neitalského pontifika.
Řeč se pak dostala na to, jaké vlastnosti by měla nová hlava katolíků vykazovat. Papež by předně měl být zdravý, a nikoli příliš starý. Za druhé: církev potřebuje na nejvyšším postu poctivého pastýře – to bylo přání, které vyplynulo ze složení kruhu voličů. Stejně jako u volby Jana Pavla I. se roku 1978 velká většina v konkláve skládala z mužů, kteří byli zakořeněni v pastoraci. Odhlédneme-li od Albina Lucianiho, zastávali všichni papežové od roku 1914 kuriální nebo diplomatické úřady. Nyní si okruh kolem kardinála Königa přál výslovně „pastorálního papeže“, aby reformy nastartované koncilem uskutečňoval v diecézích. To vše byly argumenty ve prospěch osmapadesátiletého, robustního Wojtyły. V šestém kole volby – němečtí kardinálové už byli pravděpodobně na jeho straně – narostl počet hlasů v jeho prospěch přímo skokem. Proto působil Wojtyła znepokojeně a napjatě, až se mnozí z těch, kteří ho podporovali, obávali, aby svou pravděpodobnou volbu neodmítl. Kardinál Wyszyński krajanovi domlouval: „Budete-li zvolen, musíte přijmout. Za Polsko.“

HABEMUS PAPAM!
Průlom se dostavil během poslední volby, v pozdním odpoledni 16. října, neboť nyní byli i dosud odporující Italové ochotni podpořit kandidáta, který nepocházel z jejich země. Kardinál König, který v Sixtinské kapli seděl přímo před krakovským pastýřem, později vypravoval: „Při dosažení poloviny potřebných hlasů odložil Wojtyła tužku. Byl červený v obličeji. Pak si skryl obličej do dlaní. Měl jsem dojem, že je zcela zmatený. Za chvíli byla známá potřebná většina hlasů.“ Krátce po 18. hodině se oznámilo Wojtylovo zvolení v konkláve.
Obrovské překvapení to bylo nejprve pro mnohé Italy, kteří onoho 16. října stáli na svatopetrském náměstí a očekávali výsledek konkláve. Konečně se na lodžii dómu sv. Petra objevil kardinál Felici a oznamoval: „Habemus papam, nejdůstojnějšího kardinála Karola Wojtyłu.“ Felici vyslovil jméno správně polsky: Woitiua. Znělo to tak exoticky, že se věřící na náměstí znepokojeně ptali: „Že by Afričan? Černoch? V žádném případě Ital.“ Pak se bleskově rozšířilo, že papežem je Polák.
Krátce nato vstoupil Svatý otec do lodžie dómu, aby udělil své první požehnání Urbi et Orbi. Zcela proti zvyklosti hovořil i o své volbě. „Povolali mě ze vzdálené země, ale přece tak blízké ve víře a v křesťanské tradici. Nevím, zda se ve vaší“ – tu se opravil – „v naší italské řeči umím dobře dorozumět. Když udělám chybu, opravíte mě.“ To se davu líbilo a jásal. A tak se „zaklenutí mostu“ polského papeže k Italům podařilo.

Podle knih Bernarda Hülsebuscha Jak se volí papež a Síla i šarm (Karmelitánské nakladatelství 2003)