Vydání: 2021/6 Řeholníci si připomněli svůj den, 2.2.2021

„Jsme na tom úplně stejně jako lidé jiných profesí,“ uvažuje sestra Ludmila Krista Chládková OP, generální představená České kongregace sester dominikánek a předsedkyně Konference vyšších řeholních představených (KVŘP) za ženské řády. Sestry u nás žijí v celkem 137 komunitách a působí v mnoha profesích. Deset komunit je kontemplativních a žije v nich necelá stovka sester. „Většina řeholnic tedy učí nebo pracuje ve zdravotnictví či jiných pomáhajících profesích a musely se přizpůsobit všem opatřením jako všichni ostatní,“ podotýká sestra Krista.
Některé řeholnice si kvůli pandemii navíc udělaly zdravotnický kurz od Červeného kříže, aby přiložily ruku k dílu v nemocnicích a ústavech. „Například noviciát sester františkánek Marie Immaculaty ze Strážova chodil vypomáhat do pražské Nemocnice sv. Alžběty na Slupi,“ jmenuje předsedkyně KVPŽŘ. Královéhradecké Dcery Panny Marie Pomocnice zase aktuálně pomáhají s distanční výukou žákům v tamním Domě pro matky s dětmi. Některé sestry nepůsobily jen v církevních zařízeních, přes internet nabídly pomoc na platformách jako „Um sem um tam“ (ta umožňuje dobrovolníkům a odborníkům spolupráci na krátkodobých projektech) nebo „MUNI pomáhá“, což je dobrovolnické centrum Masarykovy univerzity.

Kdo má zájem o vstup do kláštera

Dlouhodobým trendem je, že se pro zasvěcený život rozhodují ženy ve vyšším věku. „K nám dominikánkám vstupují většinou absolventky vysokých škol, které za sebou už mají více životních zkušeností, i když jsem před časem z jiných kongregací slyšela o několika 19 či 20letých novickách,“ uvádí sestra Krista.
Vyšší věk mívá svá úskalí. „Leckteré ženy okolo 35 let chtějí vstoupit do kláštera, ale už to fakticky nejde. Horní věková hranice se sice liší kongregace od kongregace, ale většinou platí, že člověk po třicítce jen těžko přizpůsobuje denní režim nárokům komunity – to by se pak trápily obě strany,“ vysvětluje dominikánka. Ani pro takováto pozdní povolání možnost žít zasvěceným životem ovšem nezaniká – mohou totiž působit v sekulárních institutech, jejichž členové spolu nežijí, ale pravidelně se scházejí.
Ze zkušeností klášterních představených pocházejí uchazečky o vstup do kláštera z rodin věřících i nevěřících. „Bůh si volí i zázračně, a to leckdy z prostředí, kde by to člověk vůbec nečekal,“ usmívá se představená KVPŽŘ.
Dodržet izolaci a dál fungovat
Co se týká mužských řeholí, jejich kněží většinou spravují farnosti, a tudíž se jich covidová omezení výrazně dotkla. „Na pražském Břevnově u sv. Markéty sloužíme nyní veřejně mše svaté jen ve všední dny. Do omezené kapacity se tak vejdeme a jsme za tuhle možnost moc vděčni. Nedělní (jindy hojně navštěvované) bohoslužby vysíláme online,“ popisuje benediktinský arciopat P. Prokop Siostrzonek, který je zároveň předsedou Konference vyšších řeholních představených za mužské řády. Přiznává, že s řadou lidí ztratili řeholníci pravidelný kontakt. „Zvlášť starší lidé se bojí a zůstávají raději doma, o další z nich zase mají strach jejich děti a zakazují jim do kostela chodit,“ ilustruje své zkušenosti. I při nejpřísnějších opatřeních proto benediktini nechávali otevřený kostel, kde čekal kněz, a lidé tak mohli přijmout eucharistii či svátost smíření. „Cítíme, že je to potřeba. Někteří lidé si potřebují i jenom popovídat,“ připojuje arciopat Siostrzonek.
Mnohé komunity se přes veškerou opatrnost musely potýkat s nákazou. I na Břevnově se v prosinci nakazili čtyři bratři. „Naštěstí barokní klášter umožňuje dodržovat izolaci a zároveň fungovat, místa je tu dost,“ poukazuje P. Siostrzonek. Nemocní bratři zůstávali ve svých celách, ostatní jim nosili jídlo a vše, co potřebovali. Nyní jsou už všichni zdraví, přesto zůstávají obezřetní. „Velmi jsme omezili návštěvy v klášteře, příliš se nestýkáme ani s jinými řeholníky. A není možné k nám nyní pozvat ani zájemce o náš styl života,“ dodává.
Na venkovní program, který se ukázal být výhodou, sázejí třeba Milosrdní bratři z brněnského konventu. Loni v létě se jim navzdory pandemii podařilo uspořádat akci „S řeholníky v Tatrách“, což je formační setkání, které za svých pět ročníků nabídlo už 55 mladým mužům (zvažujícím řeholní povolání) příležitost k duchovním rozhovorům a k seznámení se s řádovou spiritualitou. „Vždy si pronajmeme chalupu nebo salaš, kde probíhá program – od ranních modliteb breviáře přes přípravu jídla, různé hry, celodenní turistické vycházky až po mši svatou na některém z hřebenů Tater, což patří mezi nejatraktivnější body programu,“ zmiňuje pro KT provinční delegát Martin Macek OH. I letos věří, že se pravidelnou akci podaří uskutečnit. Ještě předtím ale zvou zájemce o rozlišování povolání na dubnový sraz do bývalého řádového hospitálu na Kuksu.
Covid-19 má na mnohé řády, které si přivydělávají v cestovním ruchu, i ekonomické dopady. Benediktini na Břevnově například museli zavřít hotel, restauraci i výčep. „Přes značné ztráty jsme nechtěli propouštět zaměstnance. Mají rodiny a hypotéky. Z našich rezerv jsme je tedy zatím udrželi. Čerpáme i pomoc od státu, ale ta chodí se zpožděním a je s ní spojená spousta komplikací,“ konstatuje arciopat Siostrzonek. Klášter sáhl ke svému „scénáři pro přežití“. Pokud se tedy letos situace zlepší, měl by pandemii ustát. Ztráty ovšem mají benediktini i v zemědělství. Způsobilo je krupobití, které poničilo část chmelnic, jež na Žatecku obhospodařují kvůli výrobě svého piva.